Když se naše mámy spřátelily: Začátek konce u kávy v Dejvicích

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyštěkla na mě Ena, když jsme stáli pod přístřeškem tramvajové zastávky v Dejvicích. Déšť bubnoval do plechu a já cítil, jak mi kapky stékají po zádech, i když jsem byl v suchu. „Protože jsem netušil, že to bude takový problém,“ odpověděl jsem tiše, skoro jsem se bál podívat jí do očí. Věděl jsem, že tohle je začátek něčeho, co už nemůžu zastavit.

Všechno začalo tím nenápadným setkáním našich matek v kavárně Slavia. Moje máma, paní Novotná, a Enina máma, paní Dvořáková, se tam potkaly náhodou. Obě byly samy, obě měly rády silnou kávu a obě měly syna a dceru, kteří spolu chodili. To stačilo. Začaly si povídat o dětech, o škole, o tom, jak je těžké najít dneska slušné lidi. A během jedné hodiny se z nich staly spojenkyně.

Zpočátku to vypadalo nevinně. Máma mi doma vyprávěla, jak je paní Dvořáková sympatická a jak je Ena slušná holka. Jenže pak přišly první rady – co bych měl studovat, kam bych měl jít na praxi, jak bych měl trávit víkendy. Ena mi říkala totéž: „Máma chce, abych šla na práva. Prý je to jistota.“

Začali jsme být figurkami v jejich hře. Každý náš krok byl komentován, každé rozhodnutí analyzováno u kávy nebo na Messengeru. „Myslíš, že bys mohl Enu pozvat na tu výstavu? Paní Dvořáková říkala, že by jí to prospělo,“ ptala se mě máma s úsměvem, který nešel odmítnout.

Jednou večer jsem slyšel mámu telefonovat: „Ano, Jitko, samozřejmě. Já mu to řeknu. Oni jsou ještě mladí, potřebují trochu vést.“ V tu chvíli jsem pochopil, že už nejde jen o nás dva.

Ena byla čím dál víc podrážděná. „Nemůžeme si ani sami vybrat film v kině! Vždycky je to podle nich,“ stěžovala si mi jednou v Riegrových sadech. Seděli jsme na lavičce a dívali se na Prahu zalitou večerním světlem. „Možná bychom jim měli říct, ať nám dají pokoj,“ navrhl jsem nejistě.

Jenže Ena zavrtěla hlavou: „To nejde. Máma by se urazila. Víš, jak je citlivá.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Já chtěl jet na víkend do Krkonoš s kamarády, Ena měla jet s mámou na chalupu do Posázaví. „Proč nemůžeme být prostě spolu?“ ptal jsem se zoufale.

„Protože naše mámy mají plán,“ odpověděla Ena hořce.

Jednoho dne přišla máma domů s nadšením v očích: „Představ si, Jitka našla pro Enu skvělou stáž v advokátní kanceláři! Mohl bys jí tam dělat společnost – mají tam i místo pro tebe.“

Cítil jsem se jako loutka. Všechno bylo rozhodnuto za nás. Když jsem to řekl Eně, rozplakala se: „Já nechci být právnička! Chtěla jsem studovat architekturu…“

Naše vztahy doma začaly skřípat. Táta byl většinou zticha, jen občas utrousil něco jako: „Nech kluka žít.“ Ale máma měla vždycky poslední slovo.

Jednou večer jsem seděl u stolu a poslouchal jejich rozhovor:

„Myslíš, že ti dva spolu vydrží?“ ptala se máma paní Dvořákové přes telefon.

„Když je povedeme správným směrem, určitě ano,“ odpověděla ona.

V tu chvíli jsem měl chuť utéct z domu.

S Enou jsme si začali psát dlouhé zprávy o tom, jaké by to bylo žít někde jinde – v Brně nebo třeba v Olomouci. Bez mateřského dohledu. Ale vždycky jsme skončili u toho, že nemáme odvahu odejít.

Jednou jsme šli s Enou na Petřín a ona najednou řekla: „Víš co? Já už to nevydržím. Buď půjdeme za nimi a řekneme jim to narovinu, nebo spolu skončíme.“

Byl jsem vyděšený. Miloval jsem ji, ale bál jsem se postavit mámě.

Nakonec jsme se rozhodli pro konfrontaci. Pozvali jsme obě mámy do kavárny v Dejvicích. Seděli jsme naproti nim a Ena začala: „Mami, paní Novotná… chceme vám něco říct.“

Obě nás překvapeně sledovaly.

„Chceme žít podle sebe,“ pokračovala Ena roztřeseným hlasem. „Nechceme být právnička a právník jen proto, že si to přejete vy.“

Máma zbledla a paní Dvořáková se zamračila: „Ale my vás jen chceme ochránit před chybami!“

„Ale ty chyby musí být naše,“ řekl jsem tiše.

Následovalo dlouhé ticho. Pak máma vstala a odešla bez slova. Paní Dvořáková jen pokrčila rameny: „Děláte chybu.“

Ten den jsme s Enou seděli ještě dlouho v kavárně a mlčeli. Byli jsme svobodní – ale taky sami.

Doma bylo dusno. Máma se mnou týden nemluvila. Táta jen poklepal na rameno: „To chce čas.“

S Enou jsme začali plánovat nový život – ona šla na architekturu do Brna, já na informatiku do Plzně. Bylo to těžké rozhodnutí, ale poprvé jsme měli pocit, že žijeme svůj vlastní život.

Občas si říkám – stálo to za to? Nebo jsme měli radši zůstat poslušní a nechat je rozhodovat za nás? Co byste udělali vy?