Ztracená vnučka: Rodinný boj o Ellu

„Tohle už dál nejde, Josefe! Podívej se na Ellu, je bledá a hubená, pořád jí jenom ty tvoje polívky a rohlíky! Já ji beru k sobě, dokud se to nezlepší!“ Bedřichův hlas se rozléhal naším malým bytem v Nuslích jako hrom. Stál u dveří, v ruce držel Ellinu bundu a malá Ella, moje vnučka, se na mě dívala s očima plnýma slz. Moje dcera Klára stála mezi námi, třásla se a nedokázala říct ani slovo.

Bylo to jako zlý sen. Ještě před týdnem jsme společně seděli u stolu, Ella se smála, když jsem jí vyprávěl pohádky o tom, jak jsem byl malý kluk na vesnici. Teď tu stojím, ruce se mi klepou a v hlavě mi hučí. „Bedřichu, prosím tě, vždyť Ella je zdravá, chodí ven, jí všechno, co jí chutná. Proč ji chceš brát pryč?“ snažil jsem se zachovat klid, ale hlas se mi zlomil.

Bedřich se na mě podíval s opovržením. „Protože vy dva neumíte vychovávat dítě! Klára je pořád v práci, ty jsi v důchodu a myslíš si, že všechno víš nejlíp. Ale já jsem její otec a mám právo rozhodnout, co je pro ni nejlepší!“

Ella se ke mně rozběhla a objala mě kolem pasu. „Dědo, já nechci pryč! Chci být s tebou!“ vzlykala. Bedřich ji ale popadl za ruku a táhl ji ke dveřím. Klára jen tiše plakala.

Když za nimi zaklaply dveře, zůstal jsem stát v kuchyni, neschopen pohybu. Všechno se mi rozpadlo pod rukama. Sedl jsem si ke stolu, kde ještě před chvílí ležela Ellina oblíbená knížka s pohádkami. Vzal jsem ji do ruky a přitiskl k hrudi.

Celý večer jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně. Vždyť jsem Ellu nikdy nenechal hladovět. Ano, nemáme moc peněz, důchod je malý, Klára pracuje na dvě směny v nemocnici, ale vždycky jsme se snažili, aby Ella měla všechno, co potřebuje. Možná nemá nejnovější hračky, ale má lásku.

Druhý den jsem šel za Klárou do práce. Seděla v šatně, oči měla červené od pláče. „Mami, proč jsi nic neřekla?“ zeptal jsem se tiše.

„Tati, já už nemám sílu. Bedřich pořád jenom křičí, všechno mu vadí. Pořád mi vyčítá, že nemáme peníze, že Ella nemá značkové oblečení, že by měla chodit na angličtinu a balet. Já na to nemám, tati. A on mi pořád vyhrožuje, že mi Ellu vezme, když se mu něco nebude líbit.“

Objal jsem ji. „Kláro, musíme něco udělat. Nemůžeme Ellu nechat jen tak odejít. Vždyť víš, jak je u nás šťastná.“

Klára jen přikývla a rozplakala se znovu.

Večer jsem volal Bedřichovi. „Bedřichu, prosím tě, vrať Ellu domů. Uděláme, co budeš chtít, ale nemůžeš ji takhle trápit.“

„Josefe, ty tomu nerozumíš. Já se o ni postarám líp. U mě bude mít všechno – jídlo, kroužky, nové oblečení. U vás jenom bídu a staré pohádky. Už jsem to rozhodl.“

Zavěsil.

Další dny byly jako v mlze. Klára chodila do práce, já seděl doma a čekal, jestli Ella zavolá, jestli se ozve. Ale Bedřich nám ji nechtěl ani půjčit na víkend.

Začal jsem se ptát sousedů, jestli něco neví. Paní Nováková z vedlejšího bytu mi řekla, že slyšela Bedřicha, jak se v hospodě chlubil, že „teď už bude mít na alimenty klid, když má Ellu u sebe“. Zarazilo mě to. Vždyť Bedřich nikdy moc peněz neměl, pořád si stěžoval, že je všechno drahé.

Začal jsem pátrat. Zjistil jsem, že Bedřich má dluhy. Prý dluží peníze za auto, které si koupil na leasing, a teď mu hrozí exekuce. Najednou mi to začalo dávat smysl. Když bude mít Ellu u sebe, může žádat o vyšší přídavky, možná i o alimenty od Kláry.

S Klárou jsme šli na sociálku. Tam nám řekli, že pokud Bedřich tvrdí, že se o Ellu staráme špatně, může požádat o svěření do péče. Musíme dokázat, že to není pravda.

Začal boj. Sháněli jsme potvrzení od lékařky, že Ella je zdravá, od učitelky ze školky, že je spokojená a veselá. Sousedé nám napsali doporučení, že se o Ellu staráme dobře.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to Ella. „Dědo, já chci domů. U táty je nuda, pořád jenom kouká na televizi a já nemůžu ven. Chybíš mi.“

Srdce mi pukalo. „Neboj se, Ellinko, uděláme všechno, abys byla zase doma.“

Když jsme šli k soudu, Bedřich tam stál s právníkem a tvářil se vítězně. Ale když soudkyně slyšela všechny důkazy, obrátila se na Ellu: „Eliško, kde bys chtěla být?“ Ella se rozplakala: „Chci být s dědou a maminkou.“

Soudkyně rozhodla, že Ella se vrátí domů. Bedřich zuřil, ale nemohl nic dělat.

Když jsme se vrátili domů, Ella mi skočila kolem krku. „Dědo, už mě nikdy nenech odejít.“

Sedím teď večer v kuchyni, Ella spí v pokoji a já přemýšlím, jak je rodina křehká. Stačí málo a všechno se může rozpadnout. Proč musí být peníze důležitější než láska? Co byste dělali vy na mém místě? Má člověk bojovat za rodinu, i když to vypadá beznadějně?