Zradila mě nejlepší kamarádka i vlastní muž: Příběh o ztrátě důvěry a hledání síly

„Jak jsi to mohla udělat?“ zašeptala jsem, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Ewa stála naproti mně v našem obýváku, kde jsme spolu tolikrát seděly s vínem a smály se nad starými historkami. Teď mezi námi viselo ticho, které se nedalo přeříznout ani nožem.

Nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v takové situaci. Ewa byla moje nejlepší kamarádka už od prvního ročníku na Karlově univerzitě. Byla pro mě sestrou, kterou jsem nikdy neměla. Znala každé moje tajemství, každou slabost. Když mi před lety zemřela maminka, byla to ona, kdo mě držel nad vodou. Když jsem si brala Petra, stála mi po boku jako svědkyně. A když měla sama krizi v manželství s Radkem, byla jsem to já, kdo jí pomáhal hledat cestu zpět k sobě i k němu.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona bude ta, kdo mi zasadí největší ránu v životě.

Začalo to nenápadně. Petr se poslední rok změnil. Byl podrážděný, často zůstával v práci déle a na naše dvě děti měl čím dál méně času. Myslela jsem si, že je to kvůli problémům ve firmě – vím, jak těžké je podnikání v Praze. Snažila jsem se být chápavou manželkou. Když jsem si postěžovala Ewě, vždycky mě utěšovala: „Neboj, to přejde. Petr tě miluje.“

Jednoho večera, když děti spaly a já seděla u počítače s vínem, přišla mi zpráva od neznámého čísla: „Otevři oči. Tvůj muž není tím, za koho ho máš.“ Nejprve jsem to považovala za hloupý žert. Ale pak začaly přicházet další – anonymní emaily s fotkami Petra s nějakou ženou. Nikdy nebylo vidět její tvář, ale poznala jsem její kabát. Ten šedý s červeným knoflíkem – kabát, který Ewa nosila celé roky.

Srdce mi bušilo až v krku. Nechtěla jsem tomu věřit. Vždyť Ewa by nikdy… Ale červ pochybnosti už hlodal.

Začala jsem si všímat detailů. Jak Ewa najednou nemá čas na naše společné snídaně. Jak Petr dostává zprávy a vždycky odchází do jiné místnosti. Jak Ewa zná detaily z mého života, které jsem jí neřekla – protože je slyšela od něj.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Počkala jsem, až Petr odejde „na poradu“ a Ewa mi napíše, že „má schůzku s klientem“. Vzala jsem auto a jela za nimi. Zaparkovala jsem u hotelu na Smíchově a čekala. Viděla jsem je – jak jdou spolu dovnitř, ruku v ruce.

V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Nevím, jak jsem dojela domů. Děti byly u babičky na víkend, takže jsem měla čas na slzy i vztek. Volala jsem Ewě – nebrala to. Volala jsem Petrovi – vypnutý telefon.

Když se konečně oba objevili doma (Ewa přišla „náhodou“ na návštěvu), už jsem nevydržela a vybuchla: „Jak dlouho to trvá? Jak dlouho mě oba taháte za nos?“

Ewa zbledla a Petr jen sklopil oči. „Chtěli jsme ti to říct…“ začal Petr.

„Chtěli jste mi říct co? Že jste mě zradili? Že jste mi lhali do očí?“ křičela jsem.

Ewa začala brečet: „Promiň, Lucko… Nechtěla jsem ti ublížit…“

„Ale ublížila jsi! Ty jsi byla moje rodina! Věřila jsem ti víc než vlastní sestře!“

Následovaly dny plné ticha a slz. Petr se odstěhoval k rodičům, Ewa mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je jí to líto a jak byla zmatená. Prý to začalo nevinně – potřebovala útěchu po hádce s Radkem a Petr byl prý jediný, kdo jí rozuměl.

Bylo mi zle z toho klišé.

Nejhorší bylo vysvětlit dětem, proč tatínek není doma a proč teta Ewa už nechodí na návštěvy. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale v noci jsem brečela do polštáře.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že nejsem vinna já – že někdy lidé selžou bez ohledu na to, jak moc se snažíme být dobří.

Po pár měsících přišel Petr s prosbou o druhou šanci. Prý si uvědomil chybu a chce zpět rodinu. Ale já už nemohla zapomenout ani odpustit.

Ewa se odstěhovala do Brna za novou prací. Napsala mi dopis plný omluv a vzpomínek na naše přátelství. Ale já už jí nedokázala věřit.

Dnes žiju sama s dětmi v našem bytě na Vinohradech. Je to těžké – někdy mám pocit, že už nikdy nikomu neotevřu srdce. Ale pomalu se učím znovu věřit sama sobě.

Někdy si říkám: Proč právě já? Proč ti nejbližší dokážou nejvíc zranit? Má smysl ještě někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?