Zradil mě s mojí nejlepší kamarádkou. A já jí ještě radila, jak zvládnout milence…

„Potřebuju tvoji radu,“ řekla Klára, když vešla do mého bytu s lahví vína a tím svým úsměvem, který vždycky znamenal potíže. Byla středa večer, venku pršelo a já měla za sebou těžký den v práci. Otevřela jsem jí dveře a ani ve snu by mě nenapadlo, že za pár minut se mi rozpadne celý svět.

Sedla si na gauč, rozepnula kabát a začala povídat. Nejprve jsem ji moc neposlouchala – v hlavě mi běžely myšlenky na nevyřízené e-maily a na to, co budu vařit zítra k večeři. Ale pak jsem zaslechla něco, co mě přimrazilo na místě.

„Víš, on je ženatý…“ začala Klára tiše a nalila nám oběma sklenku. „A já vůbec nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale nechci nikomu ublížit.“

Zasmála jsem se: „Kláro, ty a ženatý chlap? To snad nemyslíš vážně! Vždyť jsi vždycky říkala, že bys do toho nikdy nešla.“

Klára se na mě podívala tak zvláštně, až mi přeběhl mráz po zádech. „Já vím… Ale on je jiný. Je pozorný, vtipný… a znáš ho taky.“

V tu chvíli mi zatrnulo. „Jak to myslíš, že ho znám?“

Klára se rozplakala. „Promiň… Já už to nemůžu dál tajit. Je to… je to Petr.“

Petr. Můj manžel. V tu chvíli se mi zatočila hlava a měla jsem pocit, že se dusím. Všechno kolem mě ztichlo, slyšela jsem jen její vzlyky a tikot hodin na stěně.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. „Tohle… tohle nemůže být pravda.“

Klára se snažila něco vysvětlovat, ale já už ji neposlouchala. V hlavě mi běžely obrazy posledních měsíců – Petrův častý odchod z domu, jeho podivné výmluvy, proč musí zůstat déle v práci, jeho chladné polibky na dobrou noc.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se nakonec.

„Půl roku,“ odpověděla tiše.

Půl roku. Půl roku žili svůj malý podvod přímo přede mnou. Půl roku jsem byla slepá. A teď tu seděla moje nejlepší kamarádka a žádala mě o radu, jak zvládnout vztah s mým vlastním mužem.

Vztek ve mně bublal jako sopka. „A co jsi čekala, že ti poradím? Mám ti říct, jak ho svést ještě líp? Nebo jak mi to zatajit?“

Klára se rozplakala ještě víc. „Já tě nechci ztratit… Ale miluju ho.“

V tu chvíli jsem vstala a začala po bytě chodit sem a tam. Hlavou mi běžely vzpomínky na naše společné dovolené, na večery u vína, kdy jsme si slibovaly, že si nikdy neublížíme. A teď tu stála ona – ta, které jsem věřila nejvíc – a zradila mě způsobem, který bych nikdy nečekala.

Když Petr přišel domů, seděla jsem v kuchyni s prázdnou skleničkou před sebou. Klára už byla pryč – utekla dřív, než by musela čelit jeho pohledu.

„Co se děje?“ zeptal se Petr opatrně.

Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „Všechno vím,“ řekla jsem tiše.

Chvíli mlčel a pak jen sklopil hlavu. „Promiň… Chtěl jsem ti to říct.“

„Chtěl jsi mi to říct? Kdy? Až budete plánovat společnou dovolenou? Nebo až se rozhodnete bydlet spolu?“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Následující dny byly jako zlý sen. Volali mi rodiče i sestra Jana – všichni se ptali, co se děje, proč vypadám tak zničeně. Nechtěla jsem o tom mluvit, styděla jsem se za to, jak jsem byla slepá.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Lucko, musíš to řešit! Nemůžeš se trápit kvůli nim oběma.“

Ale jak? Jak mám odpustit dvěma lidem, kteří byli mým světem?

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala sílu odejít od Petra. Kláře jsem napsala dlouhý dopis – ne proto, abych jí odpustila, ale abych jí řekla, jak moc mě zklamala.

Dnes už bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Každé ráno si vařím kávu a dívám se z okna na probouzející se Prahu. Bolí to pořád – ta zrada je jako jizva, která se nikdy úplně nezahojí.

Ale naučila jsem se něco důležitého: důvěra je křehká a někdy ji zlomí právě ti, od kterých to čekáme nejméně.

Občas si říkám: Měla jsem si toho všimnout dřív? Nebo je prostě lidské věřit těm, které máme rádi? Co byste udělali vy na mém místě?