Železné království mé tchyně: Jak jsem přežila v jejím domě a neztratila samu sebe
„Jestli přijdeš pozdě, večeře nebude!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem stihla sundat boty. Paní Božena, moje tchyně, stála u sporáku s vařečkou v ruce a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Bylo mi třicet, měla jsem za sebou vysokou školu i první zaměstnání, ale v jejím domě jsem byla zase malá holka, která musí poslouchat.
„Promiňte, měla jsem zpoždění v práci,“ snažila jsem se omluvit, ale ona už se ke mně otočila zády. „Práce, práce… Všichni dneska jenom pracují a na rodinu nemyslí,“ zamumlala si pro sebe.
Pavel, můj muž, seděl v obýváku a dělal, že něco hledá v mobilu. Věděla jsem, že se nechce do hádky plést. Vždycky říkal: „To je prostě máma, musíš ji brát takovou, jaká je.“ Jenže já jsem cítila, že mě to dusí. Každý den stejný režim: snídaně v sedm, oběd ve dvanáct, večeře v šest. Kdo nestíhá, má smůlu. Koupelna jen na deset minut. A hlavně – žádné vlastní rozhodování. Všechno muselo být podle ní.
Jednou večer jsem seděla na posteli a tiše brečela do polštáře. Pavel přišel a pohladil mě po vlasech. „Neboj se, časem si zvykneš.“ Ale já jsem nechtěla zvykat. Chtěla jsem žít svůj život, ne život podle pravidel paní Boženy.
Jednoho dne jsem přišla domů o půl hodiny později. V kuchyni bylo ticho, na stole žádné jídlo. Otevřela jsem lednici – prázdná. „To myslí vážně?“ zašeptala jsem sama pro sebe. V tu chvíli vešla do kuchyně.
„Říkala jsem ti to. Kdo nechodí včas, nejí.“
„Ale já mám hlad! Pracovala jsem přesčas!“
„To není můj problém.“
V tu chvíli mi praskly nervy. „A co kdybych si jednou udělala večeři sama? Nebo Pavlovi? Nebo bychom si objednali pizzu?“
Podívala se na mě s takovým výrazem, že jsem na chvíli ztuhla. „V mém domě se pizza neobjednává. Tady se vaří poctivé jídlo.“
Ten večer jsme s Pavlem jedli suché rohlíky v ložnici a smáli se tomu absurditě. Ale uvnitř mě to bolelo.
Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala drobné křivdy i malé radosti – třeba když mi Pavel přinesl kávu do postele nebo když jsem si mohla na chvíli pustit rádio nahlas, když byla Božena na nákupu.
Jednou jsme měli rodinnou oslavu. Sešla se celá rodina – sestra Pavla s dětmi, jeho bratranec s manželkou, dokonce i babička z Moravy. Paní Božena byla ve svém živlu: všechno muselo být dokonalé, každý talíř přesně na svém místě. Já dostala za úkol krájet zeleninu.
„To neumíš ani nakrájet okurku rovně?“ zasyčela na mě potichu.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Všichni se bavili a smáli, jen já měla pocit, že tam nepatřím.
Po oslavě za mnou přišla Pavlova sestra Jana. „Neboj, ona je taková na všechny. Já už s ní taky nebydlela ani den navíc.“
„A jak jsi to zvládla?“ zeptala jsem se zoufale.
„Odstěhovali jsme se. Jinak to nejde.“
Začala jsem o tom přemýšlet čím dál častěji. Ale Pavel měl strach – hypotéka, práce daleko od města… A hlavně: „Máma by to nepřežila.“
Jednoho dne přišel z práce dřív a našel mě sedět na schodech před domem. Plakala jsem.
„Už to nezvládám,“ řekla jsem mu tiše.
Sedl si vedle mě a dlouho mlčel. „Víš co? Zkusíme najít něco malého. Třeba garsonku. Jen pro nás dva.“
Ten večer jsme poprvé po dlouhé době usínali s nadějí.
Hledání bytu nebylo jednoduché – ceny byly vysoké a nabídka malá. Ale nakonec jsme našli malý byt na okraji Prahy. Když jsme to oznámili paní Boženě, rozplakala se.
„Opouštíte mě! Po tom všem, co jsem pro vás udělala?“
Cítila jsem výčitky svědomí, ale zároveň úlevu.
První noc v novém bytě jsme s Pavlem seděli na zemi uprostřed krabic a pili víno z plastových kelímků.
„Je to zvláštní,“ řekl tiše Pavel. „Ale cítím se svobodně.“
Já taky. Najednou jsme mohli jíst kdy jsme chtěli, sprchovat se bez stresu a pustit si film nahlas i po desáté večer.
Občas mi bylo líto paní Boženy – byla sama ve velkém domě a volala nám každý den. Ale věděla jsem, že kdybychom zůstali, ztratila bych samu sebe.
Dnes už vím, že někdy je třeba postavit se za sebe i za cenu konfliktu. Jinak člověk přestane být tím, kým opravdu je.
A co vy? Zažili jste někdy něco podobného? Jak jste našli odvahu změnit svůj život?