Zamilovala jsem se po šedesátce: Prý jsem směšná a naivní. Ale co když je to moje poslední šance na štěstí?

„Jano, ty se snad zbláznila! V tomhle věku? Co si o tobě lidi pomyslí?“ slyšela jsem Martu, jak mi to vyčítavě říká do telefonu. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, hrnek s čajem se mi málem vysmekl z prstů. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Bylo mi třiašedesát a poprvé po letech jsem se zamilovala.

Když mi před sedmi lety zemřel manžel Petr, myslela jsem, že už nikdy nebudu šťastná. Petr byl tichý, spolehlivý, vždycky věděl, co říct, když jsem měla špatný den v práci na úřadě. Najednou tu nebyl. Zmizel během jedné noci, z ničeho nic – infarkt. Po pohřbu byli Marta i Krystof chvíli u mě, ale pak se vrátili ke svým rodinám, dětem, práci. Zůstala jsem sama v našem bytě na sídlišti v Brně, kde každý kout připomínal jeho.

První roky jsem jen přežívala. Ráno jsem vstala, uvařila si kávu, šla na nákup, občas na procházku do Lužánek. Večer jsem si pustila televizi, někdy si četla, ale většinou jsem jen seděla a koukala do prázdna. Děti volaly jednou týdně, vnoučata jsem vídala o víkendech, když si na mě udělali čas. Byla jsem vděčná za každou návštěvu, ale cítila jsem, že už do jejich životů nepatřím.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že zkusím něco nového. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v domě seniorů. První hodinu jsem byla nervózní, ruce se mi potily, ale pak jsem si všimla muže, který seděl naproti mně. Měl šedivé vlasy, laskavé oči a smál se na celé kolo. Jmenoval se Karel. Povídali jsme si o všem možném – o dětství v Brně, o tom, jaké to je být sám, o starých filmech. Najednou jsem se přistihla, že se těším na další setkání.

Začali jsme spolu chodit na kávu, do kina, na procházky. Karel byl úplně jiný než Petr – spontánní, vtipný, někdy až moc upovídaný. Ale s ním jsem se zase cítila živá. Jednou večer, když jsme seděli na lavičce v parku, mě vzal za ruku. Srdce mi bušilo jako o závod. „Jano, já vím, že už nejsme nejmladší, ale myslím, že bychom si mohli ještě něco užít,“ řekl tiše.

Když jsem to řekla Martě, čekala jsem, že bude mít radost. Místo toho se na mě obořila. „Mami, vždyť je ti přes šedesát! Co když tě jen využívá? Co když chce tvoje peníze? Vždyť jsi vždycky byla tak důvěřivá!“ Krystof byl o něco mírnější, ale i on měl pochybnosti. „Mami, jen buď opatrná. Nechci, abys byla zklamaná.“

Začala jsem o sobě pochybovat. Opravdu jsem tak naivní? Je možné, že by mě někdo mohl mít rád, i když už mám vrásky, bolí mě záda a někdy zapomínám, kde jsem nechala brýle? Karel mi ale každý den dokazoval, že ano. Přinesl mi květiny, když jsem měla špatnou náladu, vařil mi čaj, když jsem byla nachlazená. Smáli jsme se spolu, povídali si dlouho do noci.

Jednou jsme šli spolu na koncert do Janáčkova divadla. Seděli jsme v první řadě, drželi se za ruce, a já měla pocit, že jsem zase mladá. Po koncertě jsme šli na víno a Karel mi řekl: „Jano, já tě mám opravdu rád. Nechceš se ke mně přestěhovat?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Byla to velká věc – opustit byt, kde jsem prožila celý život, kde jsem vychovala děti, kde všechno vonělo po Petrovi. Ale zároveň jsem cítila, že chci začít znovu.

Když jsem to oznámila dětem, vypuklo peklo. Marta mi volala každý den, vyčítala mi, že jsem sobecká, že myslím jen na sebe. „Co když tě opustí? Co když tě okrade? Co když se ti něco stane a my o tobě nebudeme vědět?“ Krystof mi napsal dlouhý e-mail, kde mi vysvětloval, že bych měla myslet na rodinu, na vnoučata, že už nejsem mladá holka, která si může dělat, co chce.

Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem chtěla být s Karlem, na druhou stranu jsem nechtěla ztratit děti. Plakala jsem celé noci, nemohla jsem spát. Karel mě objímal a říkal: „Jano, život je krátký. Nechci tě do ničeho nutit, ale zasloužíš si být šťastná.“

Jednoho dne jsem se rozhodla. Sbalila jsem pár věcí, zamkla byt a šla ke Karlovi. Děti mi nevolaly několik týdnů. Bylo to těžké, ale poprvé po letech jsem se cítila svobodná. S Karlem jsme chodili na výlety, vařili spolu, smáli se. Postupně se děti začaly ozývat. Nejdřív opatrně, pak častěji. Když viděly, že jsem šťastná, začaly mě zase brát mezi sebe.

Dnes vím, že jsem udělala správně. Život po šedesátce nekončí. Možná jsem směšná, možná naivní, ale konečně žiju.

Někdy se ptám sama sebe: Proč se lidé bojí štěstí ve stáří? Proč bychom měli přestat snít jen proto, že máme šedivé vlasy? Co si o tom myslíte vy?