Vždy jsem byla ta špatná tchyně? Synova žena mě držela od sebe, teď mi vyčítá, že nejsem dost blízko vnučkám

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat holky?“ ozvalo se do telefonu s nečekanou naléhavostí. Byla sobota ráno a já seděla u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou. Ten hlas patřil mé snaše, Lucii. Už samotný fakt, že mi volala ona a ne můj syn Tomáš, mě zarazil. Vždycky si držela odstup, jako bych byla vetřelec v jejich životě.

„Samozřejmě, Lucie,“ odpověděla jsem tiše, i když se mi v hrudi rozlil zvláštní pocit. „Co se děje?“

„Musím do práce, Tomáš je na služebce a nemám nikoho jiného,“ řekla rychle a já v jejím hlase slyšela únavu i podráždění.

Když jsem položila telefon, chvíli jsem jen seděla a dívala se z okna na šedé paneláky. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být součástí jejich rodiny. Jak jsem nabízela pomoc, chtěla s nimi trávit svátky, jak jsem kupovala dárky pro vnučky – Aničku a Barunku – a vždycky jsem cítila jen chladnou zdvořilost. Lucie mě nikdy nepozvala jen tak na kávu, nikdy mi nedala najevo, že bych mohla být víc než jen „ta tchyně“.

Vzpomínám si na první Vánoce po jejich svatbě. Přinesla jsem domácí cukroví a chtěla pomoct s přípravami. Lucie se na mě podívala přes rameno: „Děkuju, ale máme už všechno hotové.“ Cítila jsem se zbytečná. Tomáš se na mě omluvně usmál, ale nic neřekl. Od té doby jsem se stáhla. Nechtěla jsem být vtíravá.

Ale dnes… dnes mě potřebovala. A já cítila zvláštní směs zadostiučinění a smutku.

Když jsem dorazila k nim domů, otevřela mi Lucie ve spěchu. „Holky jsou už po snídani, Anička má úkoly do školy a Barunka si ráda kreslí. Prosím tě, hlavně ať se nehádají.“

„Neboj se,“ usmála jsem se na ni nejvlídněji, jak jsem dokázala.

Dveře za ní zaklaply a já zůstala sama s vnučkami. Anička seděla u stolu s hlavou zabořenou do sešitu, Barunka si hrála s plyšákem.

„Babičko, budeš s námi dneska celý den?“ zeptala se Barunka nesměle.

„Ano, zlatíčko,“ pohladila jsem ji po vlasech. „Co byste chtěly dělat?“

Anička pokrčila rameny: „Maminka říkala, že musím udělat úkoly.“

Sedla jsem si vedle ní a nabídla pomoc. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem mohla být opravdu s nimi – ne jen jako návštěva na hodinu, ale jako někdo blízký. Povídaly jsme si o škole, o kamarádech, Barunka mi ukazovala obrázky.

Odpoledne jsme šly na hřiště. Pozorovala jsem je, jak si hrají, a v duchu jsem si přála, aby tohle nebyl jen výjimečný den.

Když se Lucie večer vrátila domů, byla unavená a podrážděná. „Děkuju,“ řekla stroze. „Doufám, že holky nezlobily.“

„Byly skvělé,“ usmála jsem se. „Aničce jsem pomohla s úkoly a Barunka mi ukazovala obrázky.“

Lucie jen přikývla a začala uklízet nákup. Chtěla jsem jí pomoct, ale odmítla: „To zvládnu.“

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, proč mě vlastně nikdy nepustila blíž. Vždycky byla uzavřená – možná měla pocit, že jí chci radit nebo zasahovat do výchovy. Ale já chtěla jen být součástí jejich života.

Další týden mi volala znovu. Tentokrát už bez omluv: „Potřebuju tě zase na hlídání.“

Začalo to být pravidelné. Najednou jsem byla potřebná – ale ne proto, že by mě chtěli blízko, spíš proto, že neměli jinou možnost. Přesto jsem přijímala každou příležitost být s vnučkami.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Babičko, proč k nám nechodíš častěji? Já bych byla ráda.“

Zarazila jsem se. „To víš, zlatíčko… někdy to není tak jednoduché.“

Anička sklopila oči: „Maminka říká, že jsi moc zvědavá.“

Zamrazilo mě. Tak proto? Vždyť já jen chtěla vědět, jak se mají…

Když přišla Lucie domů, odhodlala jsem se k rozhovoru.

„Lucie… můžu s tebou mluvit?“ začala jsem opatrně.

Zvedla oči od telefonu: „O čem?“

„Chtěla bych vědět… proč jsi mě vždycky držela od sebe? Nikdy jsem nechtěla zasahovat do vašeho života. Jen… být blízko svému synovi a vnučkám.“

Lucie chvíli mlčela. Pak si povzdechla: „Moje máma byla vždycky všude a všechno komentovala. Já chtěla mít klid. A bála jsem se… že to bude stejné.“

„Ale já nejsem tvoje máma,“ řekla jsem tiše.

Lucie pokrčila rameny: „Možná ne… Ale já už nevím, jak to změnit.“

Bylo to poprvé za těch deset let, co jsme spolu mluvily upřímně. Cítila jsem slzy v očích – tolik promarněného času kvůli strachu a nedorozumění.

Od té doby je to lepší – pomalu. Není to dokonalé. Ale když teď přijdu k nim domů, Lucie mi nabídne kávu a někdy si i povídáme o běžných věcech. S vnučkami mám konečně vztah, jaký jsem si vždycky přála.

Někdy ale přemýšlím: Proč jsme musely čekat tak dlouho? Kolik rodin kolem nás prožívá totéž – zbytečné ticho místo slov? Myslíte si, že je možné napravit roky chladu jedním rozhovorem? Nebo je potřeba mnohem víc odvahy a času?