Vůně deště, tlukot srdce: Jak mě Brik naučil žít jinak

Zrovna jsem vytahovala klíče z kapsy, když Brik vyrazil proti proudu rozvodněné dešťové vody, která se s řinčením valila mezi paneláky na našem sídlišti v Ostravě. Strhl mě s sebou za vodítko, já v náhlém pohybu upadla a cítila, jak mi dlaň rozřízl střep z rozbité lahve. Měla jsem v očích slzy — z bolesti i z vší té bezmoci. Brik se na mě podíval svýma tmavýma očima, které byly plné naléhavosti, a olízl mi ruku, na které mi krev stékala do studené vody smíchané s blátem.

Všechno to začalo několik týdnů předtím. U nás doma už dlouho viselo napětí — od té doby, co jsem zjistila, že Martin, můj manžel, nejen že tráví večery v práci, ale několik měsíců udržuje vztah s kolegyní. První hádka skončila mlčením, druhá zavřenými dveřmi, třetí tím, že se Martin odstěhoval k matce. Syna Lukáše jsem od té doby vídala jen mezi dveřmi, jeho sluchátka byly pro mě bariérou, přes kterou nebylo slyšet ani křik, ani prosby.

Jedno ráno přišla sousedka paní Trnková, v ruce plakát s fotkou malého, ušmudlaného psa. „Je to fena, nikdo ji nechce, byla týraná. Proč ji nevezmeš aspoň na zkoušku?” zamumlala a já jsem chtěla odmítnout. Jenže v bytě bylo ticho, které mě dusilo, a ve mně se ozvala nepatrná jiskřička potřeby, aby v mém světě někdo potřeboval mě. Tak jsem řekla: „Dobře, zkusím to.”

Brik byla obyčejná, krátkosrstá, šedohnědá kříženka, v očích nedůvěra a v pohybech neklid. Když jsem ji poprvé přivedla domů, rozhostil se v bytě tichý pach mokré srsti a levného psího žrádla, který se mi zarýval do nosu mezi vůni kávy a cigaret, které jsem poslední dobou kouřila víc než dřív. První noc ležela u dveří, odmítala pelíšek i pohlazení, jen dýchala tiše a krátce, až jsem se bála, že přestane úplně.

Měla jsem v sobě vztek a únavu. Každé ráno jsem Brik vyvenčila, vyčistila po ní loužičku a v duchu si nadávala, proč jsem si ji vzala. První týden jsem se musela rozhodnout — buď ji vrátím do útulku, nebo najdu sílu pokračovat. Když jsem viděla, jak se na mě dívá, když jsem se vracela domů z práce, a jak se jí chvěje tělo, rozhodla jsem, že to risknu. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy mě někdo vítal, i když jen tichým zaštěkáním.

Začala jsem ji brát na dlouhé večerní procházky po sídlišti. Chodily jsme kolem rozpadajících se garáží a bloků, v zimě mi mráz štípal do tváří a Brik vytrvale ťapkala vedle mě. Jednou jsem potkala Lukáše, jak sedí v parku s kamarády. Dřív by mě ignoroval. Ale Brik k němu přiběhla, sedla si mu k nohám a nechala se pohladit. Viděla jsem, jak se Lukášův výraz změnil — poprvé za dlouhé týdny se na mě podíval, i když jen krátce. Přes Brik jsme si začali měnit pár vět denně. To byl pro mě první zlom.

Pak přišla další rána — Brik začala krvácet z čenichu. Na veterině mi řekli, že bude potřebovat náročné vyšetření, možná i operaci. Byla jsem zoufalá, protože jsem věděla, že na účtu mi zbylo sotva pár tisíc. V hlavě jsem počítala, jestli mi zbyde na nájem, na energie, jestli to utáhnu sama. Ale když jsem držela Brik v náručí a cítila, jak rychle jí buší srdce a jak se třese, rozhodla jsem, že to nevzdám. Našla jsem druhou práci na poloviční úvazek v Kauflandu na noční doplňování regálů. Začaly mi chybět síly, byla jsem podrážděná, unavená, někdy až zlá — i na Brik, i na Lukáše. Ale pes potřeboval mě. To byla druhá nevratná volba.

Po operaci Brik dlouho ležela na dece v kuchyni. Bylo léto, otevřeným oknem voněl déšť a rozmoklá zem. Sedla jsem si k ní, přiložila jí ruku na bok, cítila její teplé, měkké tělo a pomalý dech. Do toho mi v telefonu pípla zpráva od Martina. Chtěl se sejít kvůli rozvodu. Dlouho jsem se bála to definitivně ukončit. Ale ta chvíle s Brik mi dala odvahu — už jsem nebyla sama, už jsem dokázala přežít i bez něj. Odpověděla jsem mu stručně a rozhodně. To byla třetí zásadní změna.

Jednoho dne se Brik ztratila. Utíkala v bouřce, když se lekla hromu na procházce. Hledala jsem ji celé hodiny v dešti, volala ji, ptala se sousedů, rozesílala fotky do facebookových skupin. Ten strach, že ji najdu někde mrtvou, mě dusil víc než cokoli, co jsem zažila od Martinova odchodu. Když ji druhý den ráno přivedla sousedka paní Trnková — celou mokrou, páchnoucí bahnem, ale živou — rozplakala jsem se úlevou i vděčností. Přitiskla jsem ji k sobě, hladila po mokré srsti a cítila její srdce, jak tluče rychle jako splašené.

Brik už není žádná štěně, ale od té doby se stala středobodem mého života. Díky ní jsem našla sílu měnit věci, které se mi zdály dřív nemožné. Učila mě trpělivosti — a taky, že i zlomené rodiny se dají slepovat, když jim člověk podá ruku, byť přes nedůvěru a strach. Nejsem teď šťastná každý den, jsem pořád unavená a někdy mi vadí ta zodpovědnost. Ale když večer leží Brik u mých nohou a tiše dýchá, připomíná mi, že někdy stačí málo, abychom mohli začít znovu.

Stojím, dívám se na ní v šeru paneláku a přemýšlím: Kolik z nás najde odvahu udělat první krok — i když je to jen kvůli psovi? A co je to vlastně opravdová věrnost?