Vánoce v Praze: Když jsem našel Aničku a jejího psa na smetišti

„Tati, proč jsi zase v práci? Vždyť je Štědrý den!“ ozvalo se mi v hlavě, když jsem kráčel po zasněžené ulici Na Poříčí. Sára, moje dcera, mi to ráno volala do kanceláře. Měl jsem slíbit, že přijdu domů včas. Ale jak to udělat, když firma potřebuje uzavřít poslední zakázky roku a já jsem jediný, kdo to může zařídit? Vždyť jsem přece ředitel, odpovědný za desítky lidí.

Byla už skoro půlnoc, když jsem konečně vyšel z kanceláře. Praha byla tichá, jen sníh tlumil zvuky aut a lampy vrhaly dlouhé stíny na chodník. Všude kolem blikala vánoční světla, ale mně bylo těžko u srdce. Sára bude zase zklamaná. Možná už spí. Možná mě už ani nečeká.

Zabočil jsem do uličky za Florencí, abych si zkrátil cestu. Vtom jsem zaslechl tiché kňučení a šramot. Zastavil jsem se. Na hromadě odpadků ležela malá holčička, přitisknutá ke starému psovi. Oba byli zabalení do špinavé deky, třásli se zimou. Holčička měla rozcuchané vlasy a tvář špinavou od slz.

„Pane… prosím… neubližujte nám,“ zašeptala.

Zarazil jsem se. „Neboj se, já ti nechci ublížit. Co tady děláš? Kde máš rodiče?“

Holčička se rozplakala. Pes zavrčel, ale když jsem si klekl a natáhl ruku, jen smutně sklopil hlavu.

„Jmenuju se Anička… maminka je v nemocnici a tatínek… ten už tu není.“

Zamrazilo mě víc než venku. „A kde bydlíš?“

„Teď nikde… maminka říkala, že se vrátí, ale už je to dlouho.“

Stál jsem tam v drahém kabátě, s mobilem v kapse a klíči od bytu na Vinohradech. Najednou mi přišlo všechno to bohatství směšné. Co mám dělat? Zavolat policii? Sociálku? Nebo ji prostě vzít domů?

„Pojď se mnou, Aničko. Zahřeješ se a dáme ti najíst.“

Dívala se na mě podezřívavě, ale nakonec přikývla. Pes – Max – šel poslušně za námi.

Když jsme dorazili domů, Sára už seděla u stromečku a koukala do prázdna. Když mě uviděla s Aničkou a psem, vykulila oči.

„Tati! Kdo to je?“

„Tohle je Anička a Max. Potřebují pomoc.“

Sára se na mě chvíli dívala, pak beze slova přinesla deku a hrnek kakaa.

Ten večer jsme seděli všichni tři u stromečku. Anička jedla cukroví, Max spal u jejích nohou a Sára jí ukazovala ozdoby, které jsme vyráběli každý rok.

Když Anička usnula na gauči, Sára si mě vzala stranou.

„Tati… co s ní bude?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím. Ale nemůžeme ji nechat venku.“

Druhý den jsem volal na úřady. Sociální pracovnice paní Novotná přijela hned po ránu.

„Pane Dvořák, víte, že tohle není jen tak? Musíme zjistit, jestli má Anička příbuzné.“

„A co když nemá? Kam půjde?“

„Do dětského domova…“

Ta představa mě bodla do srdce. Vzpomněl jsem si na Sáru po smrti její maminky – jak byla ztracená a smutná. Jak dlouho nám trvalo najít zase cestu k sobě.

Večer jsem seděl s Aničkou v kuchyni.

„Bojíš se?“ zeptal jsem se tiše.

Přikývla. „Nechci být sama…“

Pohladil jsem ji po vlasech. „Nebudeš sama. Aspoň dokud to půjde.“

Začaly týdny plné nejistoty. Úřady hledaly Aniččinu matku – byla v nemocnici po autonehodě, v kómatu. Nikdo nevěděl, kdy nebo jestli se probudí. Příbuzní žádní nebyli.

Sára si Aničku rychle oblíbila. Chodily spolu do školy, hrály si s Maxem v parku na Letné a pekly bábovku podle receptu mojí maminky.

Ale doma to začalo skřípat. Moje matka – babička Marie – přišla jednoho dne na návštěvu.

„Petře! Ty ses zbláznil? Vzít si domů cizí dítě? Co když ti něco ukradne? Co když tě někdo udá?“

„Mami, ona nemá kam jít.“

„A co Sára? Myslíš na ni? Už tak je těžké být sama bez mámy!“

Sára stála ve dveřích a poslouchala nás. „Babičko, Anička je moje kamarádka! A Max je nejlepší pes na světě!“

Babička jen zavrtěla hlavou a odešla.

Začal jsem mít strach – co když máma má pravdu? Co když přijdu o Sáru i o práci? Ve firmě už si šuškali – prý mám doma nějakou holku z ulice a zanedbávám povinnosti.

Jednoho dne mě zavolal šéf představenstva.

„Petře, tvoje výsledky jsou skvělé, ale poslední dobou jsi roztržitý. Lidi si stěžují…“

„Mám teď těžké období,“ přiznal jsem.

„Všichni máme těžké období! Ale firma potřebuje stabilitu.“

Cestou domů jsem přemýšlel: Mám obětovat Aničku kvůli práci? Nebo práci kvůli Aničce?

Večer mi Sára podala obrázek – nakreslila naši rodinu: sebe, mě, Aničku i Maxe pod jedním stromečkem.

„Tati… nechci být zase sama.“

Rozhodl jsem se bojovat. S úřady i s vlastními strachy.

Po dvou měsících přišla zpráva: Aniččina maminka zemřela. Zůstala úplně sama.

Seděli jsme spolu v obýváku – já, Sára i Anička – a plakali jsme všichni tři.

Začalo kolečko soudů a papírování. Sociální pracovnice byla přísná: „Pane Dvořák, jste svobodný otec s náročnou prací. Jste si jistý, že to zvládnete?“

Podíval jsem se na Sáru i Aničku: „Nevím, jestli to zvládnu dokonale. Ale vím jistě, že ji nenechám samotnou.“

Po půl roce soud rozhodl: Anička může zůstat u nás jako pěstounská péče.

Bylo léto a my jsme šli všichni čtyři – já, Sára, Anička i Max – na Petřín pouštět draka.

Dnes už jsou Vánoce zase veselé. Sára má sestru a já dvě dcery. Firma přežila – naučil jsem se delegovat a víc být doma.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na Prahu pod sněhem. Přemýšlím: Kolik dětí ještě spí venku na smetišti? Kolik lidí by mohlo změnit jejich osud jedním rozhodnutím?

Co byste udělali vy? Máme právo zavírat oči před cizím neštěstím – nebo máme povinnost pomoci?