„Utíkám po zamrzlém parkovišti, Agáta v náručí a mezi zuby dech psa, kterého jsem nikdy nechtěla…“

„Utíkám po zamrzlém parkovišti v Ostravě, Agáta v náručí, když ten špinavý, příliš hubený voříšek zaječí bolestí a sesune se na led. Nevidím krev, ale jeho dech je těžký, mezi zuby mu visí kus igelitu. Kolem nás syčí auta, a já v tu chvíli nevím, koho zachraňovat dřív.“

Nikdy jsem nebyla milovnicí psů. Před rozvodem jsme jednoho měli, ale to byla spíš touha exmanžela než moje. Když jsem pracovala v Římě, slíbila jsem si, že v Česku už nikdy nenechám nikoho, aby mě k čemukoliv nutil. Jenže telefonát od Elišky, mé nejstarší dcery, mě vytrhl z letargie: „Mami, Agáta bydlí v autě, je těhotná, bojím se o ni.“ Vracím se zpět, s hlavou plnou výčitek. Zvláštní pach spáleného benzínu mě praští do nosu hned, jak vystoupím z RegioJetu na Svinově. Na parkovišti před Kauflandem najdu Agátu, v roztrhaném kabátě a s neznámým psem, který na mě vrčí tak, až cítím jeho dech. Je sychravý březen, v uších mi píská a prsty mrznou, když se snažím otevřít dveře toho auta, které jí teď říká domov.

Agátu jsem adoptovala před deseti lety. Její matka byla závislá a já chtěla aspoň jednou udělat něco správně. Po návratu z Itálie jsem čekala, že se mi vrhne kolem krku. Místo toho ucukne, a pes, ten strakatý, pohublý kříženec, se postaví mezi nás. „To je Kryšpín,” šeptne. Jeho srst zapáchá zatuchlinou a zkaženým jídlem, ale Agáta ho nepustí z dohledu. „Jestli půjde on pryč, já taky,” oznámí mi hned první večer v mém panelákovém bytě na Dubině. Majitel bytu psy výslovně zakazuje. Usazuji Kryšpína na starou deku v kuchyni, a celou noc poslouchám jeho těžké oddychování. V tichu kuchyně slyším, jak mu bije srdce, rychle, neklidně, jako by věděl, že tu není vítaný.

Druhý den mě čeká první rozhodnutí: buď vyhodím psa, nebo riskuji, že nás vyhodí z bytu. Agáta mě prosí, abych to neudělala – a poprvé v životě jí neumím říct ne. Volám majiteli, ten křičí, že nechce žádné psí chlupy. Nabízím příplatek, na který ale nemám. Musím vybrat úspory, které měly být pro Agátu na porod. Celou noc se převaluji, škrábance Kryšpína cítím na prstech, když ho hladím. Jeho srst je drsná, ale pod ní je cítit teplý, skoro dětský pach důvěry.

V týdnech, co následují, začínám dělat, co jsem si nikdy nedovedla představit. Budím se v šest, venčím Kryšpína mezi paneláky, v dešti a mlze. Voní to po mokré zemině a rozbředlém sněhu, občas přinesu domů i bahno na botách. Agáta stále odmítá jít k lékaři, bojí se. Kryšpín jako by vycítil její úzkost – lehne si k ní a dýchá zhluboka, jeho dech je teplý, voní po starém chlebu. Jednou jí olízne tvář, když pláče, a ona ho poprvé obejme. V tu chvíli vím, že ten pes je možná to jediné, co ji drží nad vodou. Přijímám skutečnost, že se stal naším třetím členem rodiny, i když to znamená, že sousedi začínají šeptat a ve schránce nacházím anonymní stížnost.

Druhé rozhodnutí přijde nečekaně, když Kryšpín jednoho rána nemůže vstát. Je sobota, veterinární pohotovost je na druhém konci města, a já mám v peněžence dvě stovky. Agáta propadá panice, její ruce se třesou. Volám Elišce – nikdy jsme si nerozuměly, ale dnes nás Kryšpín spojí. Přijíždí, vozí nás přes celou Ostravu v její staré Fábii. Venku sněží, v autě to páchne psem, potem a starým kobercem. Kryšpín leží Agátě na klíně, jeho horký dech se míchá s jejím pláčem. Veterinář nás vyhodí: „Není pojištěný, bez zálohy to nejde.” Dívám se na Agátu, dívám se na Elišku a dávám jí svoji jedinou kreditku. „Zaplať, nějak to pak vyřešíme.” Ten den dělám druhé nevratné rozhodnutí: půjčím si peníze, které nemám, abych zachránila psa, kterého jsem nechtěla.

Na Kryšpínově diagnóze není nic heroického – má staré zranění na tlapě, zanícenou ránu. Potřebuje antibiotika a klid. Doma si poprvé všimnu, že jeho srst už nepáchne tak výrazně – jako by se i on začal doma cítit bezpečněji. Začnu mu čistit tlapu, Agáta ho přikrývá dekou, a já si uvědomuji, že v tomhle chaosu se poprvé po letech cítím potřebná. Přesto mě občas přepadne vztek: kvůli psovi jsme na hraně vyhazovu, peněz ubývá, Agáta je pořád v krizi a já jsem ve svých padesáti letech zase na začátku. Ve chvílích, kdy Kryšpín v noci chrápe a jeho tělo hřeje pod mojí dlaní, cítím směs únavy a zvláštního klidu.

Třetí nevratné rozhodnutí přijde, když Agátu hospitalizují kvůli komplikacím v těhotenství. Musím na čas přenechat práci na dohodu a zůstat doma s Kryšpínem. V mých očích je pořád cizí, ale když přijdu z nemocnice, vítá mě štěkotem, jeho dech je mokrý a voňavý po dešti. V těch dnech mě poprvé navštíví Eliška, pod záminkou, že Kryšpína vyvenčí, ale vím, že se bojí být doma sama s tím, co jsme teď. Začíná mi pomáhat, možná kvůli psovi, možná kvůli sestře. Sousedka, která mě dřív míjela beze slova, mi jednou nabídne sáček granulí – jen tiše kývne hlavou, když Kryšpín při venčení klopýtne.

Pak přijde den, kdy Kryšpín zmizí. Nechá dveře pootevřené, venku fouká studený vítr, v paneláku páchne kvasnicemi a výkaly. Hledáme ho celou noc; Eliška mi poprvé řekne, že mě měla ráda i přes všechnu tu bolest. Agáta, bledá a slabá, volá z nemocnice, pláče. Připadám si, že selhávám na všech frontách. Kryšpína najde až ráno jeden bezdomovec u tramvajové trati, prý se k němu tulil, protože mu byla zima. Dám mu stovku a pes se mi v náručí tiskne na prsa, jeho dech je mělký, ale hřeje. Poprvé ho políbím na čelo. Ten den pochopím, že jsem mu odpustila jeho přítomnost, a možná i sama sobě spoustu minulých selhání.

Agáta nakonec porodí zdravou holčičku. Peníze jsou v háji, majitel bytu je pořád naštvaný, sousedi mě už nezdraví. Ale Eliška se začíná zdržovat doma, Agáta mi děkuje za všechno a Kryšpín, teď už s čistou srstí a klidným srdcem, spí u postýlky mé vnučky. Všechno je jinak, než jsem plánovala, a přesto mám poprvé pocit, že někam patřím.

Teď často přemýšlím: co byste udělali vy, kdyby vám věrnost ke zvířeti rozbila i poskládala rodinu? A kolik kompromisů je v lásce ještě zdravých?