„Tvoje dcera nejede k moři, ale peníze na výlet stejně potřebujeme“ – příběh rodinných zklamání a boje za spravedlnost

„Magdo, potřebujeme od tebe pět tisíc. Honzík jede s námi k moři, ale tvá sestra teď nemá peníze. Pomůžeš?“ ozvalo se mi v telefonu, když jsem v kuchyni krájela cibuli na guláš. Mámin hlas byl klidný, jako by šlo o samozřejmost. Moje ruce se na chvíli zastavily. „Mami, ale moje Anička letos nikam nepojede. Nemáme na to. Proč bych měla platit Honzíkovi dovolenou?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak moc mě to vlastně bolí.

Ticho na druhém konci bylo delší, než jsem čekala. „No protože jsi jeho teta. A protože rodina si má pomáhat. Vždyť ty máš práci, Magdo. A Anička je zvyklá být doma.“

V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Anička je zvyklá být doma? Proč by měla být zvyklá? Jen proto, že já nemám manžela s vysokým platem jako můj bratr Petr? Jen proto, že jsem se rozvedla a všechno táhnu sama? Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která všechno zařídí, všechno zaplatí, nikdy si nestěžuje. Ale tentokrát mě to zasáhlo přímo do srdce.

„Mami, víš co? Já už toho mám dost. Vždycky jde všechno jenom pro Petra a jeho rodinu. Když potřebuješ pohlídat Honzíka, voláš mě. Když je potřeba něco zaplatit, obracíš se na mě. Ale když má Anička narozeniny, dostane knížku z Levných knih a Honzík nový tablet! To ti přijde fér?“

Máma si povzdechla. „Magdo, ty pořád jen žárlíš. Petr má těžkou práci, je pořád ve stresu. A ty jsi přece silná holka, vždycky sis poradila.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Ale místo toho jsem položila telefon a rozbrečela se. Anička přišla do kuchyně a objala mě kolem pasu. „Mami, co se děje?“ zeptala se tiše.

„Nic, zlato. Jenom… někdy je to těžké.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím, jak jsme se sem dostali. Kdy přesně se z mojí mámy stala žena, která vidí jen jednoho vnuka? Kdy jsem přestala být pro ni důležitá já a moje dcera?

Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s Petrem běhali po zahradě v Hradci Králové, jak nám máma pekla bábovku a smála se našim hádkám o to, kdo bude mít větší kus. Tehdy jsme byli rodina. Teď mám pocit, že jsme jen skupina lidí, které spojuje příjmení a povinnost.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si toho všiml: „Magdo, jsi v pohodě?“

„Ani ne,“ přiznala jsem poprvé za dlouhou dobu pravdu nahlas. „Rodina mě zase dostala.“

Tomáš pokýval hlavou. „To znám. U nás doma je to podobné – všechno pro bráchu a jeho děti, já jsem ten samostatný, co nic nepotřebuje.“

Najednou mi bylo líp. Nejsme v tom sami.

Odpoledne mi přišla zpráva od mámy: „Tak co s těmi penězi? Potřebuju to vědět do pátku.“

Zhluboka jsem se nadechla a napsala: „Mami, tentokrát ne. Nemůžu a nechci platit Honzíkovi dovolenou, když moje dcera nikam nepojede. Je mi líto.“

Odpověď přišla rychle: „Jsi sobecká. Rodina je přece na prvním místě.“

Zamrazilo mě. Sobecká? Já? Já, která jsem vždycky všechno dělala pro ostatní?

Večer jsem seděla s Aničkou u stolu a povídaly jsme si o škole. Najednou se mě zeptala: „Mami, proč babička nechce jet se mnou na výlet? Proč vždycky jede jen s Honzíkem?“

Nevěděla jsem, co říct. „Někdy lidé dělají věci, kterým nerozumíme,“ odpověděla jsem nakonec.

„Ale já bych chtěla jet taky,“ řekla Anička tiše.

V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o mě. Jde o moji dceru – o její pocit vlastní hodnoty, o to, aby věděla, že je stejně důležitá jako kdokoliv jiný.

Další den jsem zavolala mámě. „Mami, musíme si promluvit.“

„O čem?“ její hlas byl chladný.

„O tom, jak se chováš k Aničce. O tom, že ji přehlížíš a upřednostňuješ Honzíka. Už to dál nechci tolerovat.“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Magdo, ty tomu nerozumíš. Honzík je malý kluk, potřebuje víc pozornosti.“

„A Anička nepotřebuje? Víš vůbec, jak jí to ubližuje?“

„Ty jsi vždycky byla silná,“ zopakovala máma.

„Ale Anička není já! A i já mám své limity!“ vykřikla jsem.

Rozhovor skončil hádkou a slzami na obou stranách.

Následující týdny byly těžké. Máma mi nevolala, Petr mi psal naštvané zprávy – prý kazím rodinné vztahy a myslím jen na sebe.

Ale já poprvé v životě cítila úlevu. Přestala jsem být ta hodná holka pro všechny.

Jednoho dne přišla Anička ze školy s úsměvem: „Mami, paní učitelka říkala, že můžeme jet na výlet do Prahy! Můžu jet?“

Objala jsem ji a řekla: „Samozřejmě! Uděláme si krásný den spolu.“

A tak jsme jely – samy dvě – vlakem do Prahy. Procházely jsme Karlův most, daly si trdelník na Staroměstském náměstí a smály se tak nahlas, až se za námi lidé otáčeli.

Večer jsme seděly na lavičce u Vltavy a Anička mi položila hlavu na rameno: „Mami, děkuju ti.“

V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.

Moje máma mi možná nikdy neodpustí – možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale já už nechci žít ve stínu cizích očekávání.

Když teď večer sedím u okna a dívám se na hvězdy nad panelákem v Pardubicích, ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku zažívá totéž? Kolik z nás musí najít odvahu říct vlastní rodině: Dost! Kdy konečně začneme myslet i na sebe?