„Tátu jsem roky neviděla, teď mi před dveřmi nechal psíka a dopis s žádostí o pomoc“

Když jsem otevřela dveře panelákového bytu v Porubě a u rohožky seděl cizí malý pes, málem jsem šlápla do louže, kterou po sobě zanechal. Vedle něj byl zmuchlaný dopis a papírová obálka. Uvnitř obálky bankovní výpis a poznámka od táty: „Postarej se o něj, na mě už nemám sílu. Můžeš mi taky posílat něco na účet? Díky, T.” Pes se na mě díval velkýma, tmavýma očima, nevěděl, jestli má utéct, nebo ke mně přijít. Venku padal studený déšť, na chodbě byl cítit zatuchlina a mokrý beton. V tu chvíli mi došlo, že ten malý voříšek je víc než další zodpovědnost – je to tátovo gesto, které mě mělo přinutit otevřít dveře starým křivdám.

Bylo mi třicet šest, sama, po rozvodu, už roky jsme s tátou skoro nemluvili. Dětství jsem strávila v bytě, kde se láska platila převodem na účet – od osmnácti jsem mu posílala peníze za pokoj, i když jsem chodila na brigády a večer do školy. Když jsem konečně odešla, neřekl ani slovo. Teď, po tolika letech, mi předal zodpovědnost, kterou já nikdy necítila, že bych dostala.

Pes, kterého jsem později pojmenovala Max, byl malý, krátkosrstý kříženec s bílou skvrnou na čumáku. Byl cítit po mokré trávě a starých hadrech, jeho srst byla matná a rozcuchaná. Poprvé v životě mě někdo potřeboval, a to bez podmínky. Max byl vystrašený, celou noc tiše knučel u mé postele, cítila jsem jeho třas a rychlé srdce, jako když do ticha bouchá malý buben. V noci jsem ho vzala do náruče, jeho tělo bylo teplé, drobné a lehoučké, skoro jsem zapomněla, že mám vlastní vinu a křivdu.

Ráno jsem musela řešit první problém – v bytě na nájemní smlouvu nesmí být žádná zvířata. Volala jsem majitelce, paní Novotné, a doufala, že ji přesvědčím. Byla ostrá jako vždy: „Slečno, pes mi v bytě vadí, jestli s tím neuděláte něco do týdne, dáme výpověď.“ S Maxem jsem šla ven, vzduch voněl po mokré zemi a z dálky táhla vůně páleného uhlí. Pod nohama klouzala rozbahněná tráva, Max se bál každého většího auta, tahal mě k plotu, kde se schoval. Uvědomila jsem si, že se musím rozhodnout – buď pes, nebo střecha nad hlavou.

Po několika dnech mi volal táta. Byl to první rozhovor po čtyřech letech. Neptal se, jak se mám, jen suchým hlasem oznámil, že je nemocný a nemůže Maxe zvládnout. Přes sluchátko jsem cítila jeho slabost, tichou výčitku i vinu, kterou mi nikdy nepřiznal. Když jsem položila telefon, byla jsem vzteklá, vyčerpaná a cítila jsem, jak mě pálí staré rány.

Začala jsem hledat nové bydlení. Finančně to byla rána, protože v Ostravě nájemní byty se psy stojí víc a ne vždy najdete něco slušného. Sepsala jsem si rozpočet – po zaplacení kauce a poplatků zbyde sotva na jídlo a energie. Max mě sledoval, když jsem seděla u stolu a počítala každou korunu. Přitulil se ke mně, jeho dech byl mělký a teplý, voněl po psích granulích a podzimní trávě. V tu chvíli jsem se rozhodla, že ho nedám pryč, i kdybych měla jíst rohlíky s čajem.

Postupně jsem si všimla, že se kvůli Maxovi mění i moje vztahy s okolím. Sousedka paní Alena mě poprvé po letech pustila na kávu, protože její vnučka se chtěla s Maxem pomazlit. S Maxem jsme začali chodit na procházky do Bělského lesa, kde jsem potkala starého spolužáka, s nímž jsem znovu začala mluvit o věcech, na které jsem už dávno zapomněla. Pes spojoval, co bylo dřív rozbité.

Největší zkouška přišla, když Max onemocněl. Zvracel celou noc, odmítal jídlo, třásl se a dýchal zrychleně, skoro lapal po dechu. U veterináře na poliklinice mi řekli, že je potřeba udělat vyšetření za dva tisíce. Peníze jsem neměla, musela jsem volat do práce, žádat zálohu a riskovat, že příště už mi nevyjdou vstříc. Seděla jsem v čekárně, pach dezinfekce se mi mísil s Maxovou psí vůní a s vlastní nejistotou. Držela jsem Maxe v náručí, cítila jeho srdce bušit v hrudníku a v duchu prosila, ať přežije, protože bych další ztrátu už neunesla.

Max naštěstí přežil, ale od té chvíle jsem věděla, že rozhodnutí už nejde vzít zpět. Už to nebyl jen pes, byl to můj parťák, někdo, kvůli komu jsem změnila byt, naučila se říkat ne, a dokonce jsem poslala tátovi peníze, i když jsem to nikdy neplánovala. Přesto ve mně zůstávala hořkost – proč si člověk musí lásku zasloužit penězi a proč mě až pes naučil, co znamená být někým potřebován?

Někdy večer, když Max tiše chrápe na dece a já počítám drobné, přemýšlím, jestli rodina je opravdu jen dluh, který stále splácíme, nebo jestli existuje šance začít znovu, i když máme staré rány. Co pro vás znamená odpustit a co byste udělali vy, kdyby se vás rodina ozvala jen ve chvíli, kdy něco potřebuje?