„Tak ty si vezmeš ten úvěr!“ Když to tchyně řekla, utekla jsem s krvavým rukávem a cizím psem v náručí

Běžela jsem po sídlišti v Brně, v ruce vodítko a v druhé náruč plná psího těla, které se cukalo a funělo mi do krku. Z rukávu mikiny mi kapala krev, jak mi ho kovová karabina v té panice švihla přes zápěstí. Zpoza rohu už se ozývaly kroky a někdo křičel, že volá policii, protože „toho psa kradu“. V nose mě pálil pach mokrého betonu a psí srsti, a já nevěděla, jestli se mám zastavit, nebo běžet dál.

Bylo mi dvacet a připadala jsem si starší. Ne kvůli vráskám, ale kvůli únavě, která se mi usazovala v ramenou jako těžký batoh. Vdala jsem se v devatenácti, rychle, protože jsem věřila, že když mě Tomáš miluje, všechno ostatní se nějak vyřeší. Nevyřešilo.

Bydleli jsme v jeho bytě v paneláku na Lesné. Dva pokoje, kuchyňka, balkon s výhledem na další balkony a na parkoviště, kde v zimě skřípala sůl pod botami. Jeho máma, paní Eva, bydlela o dvě ulice dál, ale byla u nás pořád. Měla klíče. Vždycky jsem cítila její parfém ještě dřív, než cvakl zámek. Těžká sladká vůně, která mi lezla do hlavy.

Když jsem přišla z práce z drogerie v centru, čekala mě hromada poznámek. Že jsem koupila špatný prací prášek. Že jsem dala hrnky do myčky „hloupě“. Že Tomáš potřebuje klid, protože pracuje v logistice a je unavený. Já jsem byla unavená taky, ale to se nepočítalo.

Vyhoření není jen slovo z internetu. Je to, když stojíte v tramvaji a máte pocit, že se vám v hrudi něco pomalu drolí. Je to, když si v koupelně pustíte vodu, abyste neslyšela, jak se v obýváku řeší vaše „nedostatky“. Je to, když vám ráno smrdí káva, kterou jste dřív milovala, a žaludek se vám stáhne už při zvuku budíku.

Ten večer, kdy to prasklo, seděla Eva u našeho stolu, rozložila papíry a mluvila o úvěru. Prý je potřeba „udělat to chytře“. Rekonstrukce koupelny, nová kuchyňská linka, a taky „něco do budoucna“. Tomáš mlčel a jedl, jako by se ho to netýkalo. Já jsem držela vidličku a cítila pach smažené cibule a přepáleného oleje, který se držel ve vlasech.

„Tak ty si vezmeš ten úvěr,“ řekla Eva a podívala se na mě tak, jako by mi právě přidělila směnu navíc.

„Prosím?“ vydechla jsem.

„No, ty máš přece stálou smlouvu. Tomáš to teď nechce komplikovat. Ty to vezmeš, splátky se nějak udělají. Vždyť jste rodina.“

V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Jako když se rozsvítí zářivka a nejdřív bliká. Viděla jsem sama sebe, jak podepisuju něco, co mě bude držet roky, a vedle toho Tomáše, který se ani neozve. Cítila jsem, jak se mi lepí dlaně na stůl.

Nevybouchla jsem. Jen jsem vstala, vzala bundu a odešla do noci. Venku foukal studený vítr a mezi paneláky se točilo listí s prachem. Měla jsem v kapse pár drobných a v hlavě prázdno.

Na chodníku u kontejnerů jsem ho uviděla poprvé. Pes, malý, drátosrstý kříženec s jedním uchem napůl sklopeným, jak očuchává pytle. Nebyl barevný jako z reklamy. Měl šedohnědou srst, na tlapkách bláto a na krku starý obojek bez známky. Když jsem se přiblížila, necouvl. Jen zvedl hlavu a podíval se na mě, jako by čekal, co udělám.

„Co tu děláš?“ zašeptala jsem. Z pusy mi šla pára. Bylo mokro, mrholilo, a vzduch voněl po vlhké hlíně a rozmočených papírech.

Pes se ke mně přitiskl. Cítila jsem jeho teplo přes bundu, jak mi opřel bok o stehno. A najednou mi došlo, že jsem celý den na nikoho nesáhla, ani se mě nikdo nedotkl jinak než náhodně v tramvaji. Ten kontakt mě skoro zabolel.

Vzala jsem ho domů. To byla první nevratná věc, kterou ten pes způsobil. Ne proto, že bych ho nemohla zase vyhodit. Ale protože jsem v sobě našla hranici, kterou jsem dřív neměla.

Tomáš otevřel dveře a uviděl psa. „Co to je?“

„Je venku. Je zima. Vezmu ho aspoň do rána,“ řekla jsem.

Eva, která zrovna seděla u nás na gauči, se zvedla. „To si snad děláš srandu. V bytě pes nebude. A už vůbec ne nějaký nalezenec.“

Pes se mi schoval za nohy a tiše funěl. Jeho dech byl rychlý, ale pravidelný. Cítila jsem, jak se mu třese tělo.

„Bude,“ řekla jsem poprvé v životě tak, že to znělo jako rozhodnutí.

Následující dny byly peklo. V práci jsem měla ranní směny, pak odpolední. Jak mám venčit psa, když Tomáš chodí na dvanáctky a „na to nemá čas“? Jak mám platit veterináře, když nám rostly zálohy na energie a já už teď počítala každou korunu? A jak mám vysvětlit pronajímateli, že v bytě je pes, když ve smlouvě bylo „bez zvířat“?

Pojmenovala jsem ho Rony. Ne originálně. Jen mi to k němu sedělo.

První návštěva veterinární kliniky na Králově Poli mě stála víc, než jsem čekala. Očkování, čip, odčervení. Pan doktor se mě ptal, jestli ho chci zapsat na sebe. Podívala jsem se na Ronyho, jak mi olizuje prsty, a cítila jsem v nose ostrý pach dezinfekce a mokré srsti.

„Ano,“ řekla jsem. Druhé nevratné rozhodnutí. Nešlo už říct, že je to „jen na chvíli“.

Tomáš zuřil. „Ty na to nemáš. My na to nemáme. Máma měla pravdu.“

„Tvoje máma má pravdu vždycky,“ odpověděla jsem a hlas se mi třásl. Ne z pláče, ale z vyčerpání.

Rony mi začal měnit dny. Musela jsem vstát dřív. Musela jsem jít ven, i když pršelo a chodníky byly kluzké. Ráno jsem cítila vůni mokré trávy u malého parku mezi domy a slyšela, jak někde v dálce skřípe tramvaj. Rony táhl dopředu, a já za ním, nejdřív naštvaná, že nemůžu zůstat v posteli. Pak jsem si všimla, že když jdu, hlava mi aspoň na chvíli ztichne.

Začala jsem s ním mluvit. Ne jako blázen. Spíš jako člověk, který už nemá komu říct, že je mu těžko. Když jsem mu hladila drsnou srst na krku, cítila jsem pod prsty jeho kůži a občas i jemné zrychlení dechu, když se lekl hlasitého auta.

Sociální dopad přišel nečekaně. Na jedné z ranních procházek jsem potkala sousedku Lenku z vedlejšího vchodu. Nikdy jsme si moc neříkaly. Jen „dobrý den“ ve výtahu. Teď se zastavila a usmála se na Ronyho.

„Ten je váš?“ zeptala se.

„Asi už jo,“ řekla jsem.

Lenka mi řekla, že taky kdysi odešla od muže. Že měla pocit, že se jí život smrskl na cizí očekávání. Mluvily jsme u lavičky, vítr mi cuchal vlasy a Rony nám mezi tím očuchával boty. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že nejsem sama.

Jenže doma to houstlo. Eva začala chodit častěji. Kontrolovala, jestli pes „nesmrdí“. A smrděl. Ne pořád, ale když zmokl, byt se naplnil těžkým pachem mokré srsti. Mně to vadilo, ale zároveň mi to připomínalo, že v tom bytě je něco živého, co nemá žádnou taktiku, žádnou manipulaci.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Ronyho zavřeného na balkoně. Bylo pod nulou. Sklo bylo orosené, na zábradlí se držel tenký povlak ledu. Rony tam stál, třásl se a škrábal na dveře. Jeho tlapky klouzaly po dlaždičkách.

Tomáš seděl u televize. „Máma říkala, že to tak bude lepší. Ať si zvykne.“

Dotkla jsem se Ronyho přes sklo, jen prsty. Viděla jsem, jak rychle dýchá. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Třetí nevratné rozhodnutí přišlo bez velkých slov. Vzala jsem psa, jeho misku, deku a svoje věci. Zavolala jsem mámě do Olomouce. Nevolaly jsme si často. Vždycky jsem se styděla, že jsem odešla tak brzy a pak se tvářila, že to zvládám.

„Mami, můžu přijet?“ zeptala jsem se.

Chvíli bylo ticho. Pak jen: „Přijeď. A vezmi i toho psa.“

Cesta vlakem byla logistický horor. Rony neměl přepravku. V obchodě u nádraží jsem koupila provizorní popruh a náhubek, protože průvodčí už na peróně koukal přísně. V kupé to páchlo studeným kouřem z kabátů a starým linoleem. Rony se mi tiskl k nohám a jeho srdce jsem cítila přes látku kalhot, jak buší.

U mámy v bytě to vonělo jinak. Po polévce, po aviváži a po starém dřevě. Byla to vůně bezpečí, ale i výčitky. Máma mi pohladila ruku. Ten dotek byl obyčejný a zároveň jsem z něj málem brečela.

Jenže vyhoření si nevezmete a neodložíte v předsíni. První týdny jsem byla jak bez kůže. V práci jsem dala výpověď, protože dojíždění z Olomouce do Brna by mě zabilo. Peníze šly dolů. Hledala jsem něco v Olomouci, mezitím jsem brala brigády. Rony potřeboval granule, očkování, a jednou se mu udělala zánět ucha. Zase klinika, zase účtenka. Stála jsem u pokladny a počítala, jestli mi zbyde na nájem mámě, abych jí aspoň něco dala.

A pak přišla ta noc, kvůli které jsem začínala tím během.

Bydlely jsme v domě na okraji sídliště. Jedno odpoledne jsem šla s Ronym ven. Foukal ostrý vítr, na chodníku se válely zbytky sněhu, špinavé a tvrdé. U parku se objevila paní, kterou jsem neznala. „To je můj pes!“ vykřikla. V ruce měla telefon a za ní šel chlap v kapuci.

Rony se najednou napjal. Cítila jsem, jak mi vodítko řeže do dlaně. Pes zavrčel, což u něj nebylo běžné. Paní se přiblížila moc rychle. Sáhla po něm.

„Nesahejte na něj,“ řekla jsem.

„Toho psa mi ukradli!“ křičela. Chlap v kapuci se přiblížil z druhé strany.

Rony se mi vytrhl, karabina mi švihla do zápěstí a já ucítila teplé štípnutí. Krev. V tu chvíli Rony skočil zpátky ke mně a zakousl se do rukávu toho chlapa. Ne do kůže, jen do látky. Chlap zaklel. Paní začala ječet, že volá policii.

Já jsem nevěděla, jestli mám stát a vysvětlovat, nebo utéct. Instinkt mi řval, že když zůstaneme, vezmou mi ho. A že tohle je přesně ten typ situace, kdy se člověk se slabší pozicí snadno ocitne jako viník.

Popadla jsem Ronyho do náruče a běžela. Proto jsem měla krev na rukávu. Proto se za mnou ozýval křik.

Schovala jsem se u vchodu do vedlejšího paneláku. Dveře byly zamčené, zvonek nefungoval. Rony mi funěl do krku a jeho teplo mi prosakovalo do kabátu. Byla jsem ztuhlá zimou i strachem. V nose jsem cítila pach železa z vlastní krve.

Kroky se přiblížily. A pak se zastavily. Ticho. Jen moje dechové chrčení a Ronyho rychlé dýchání.

Nevím, jestli by nás našli, kdyby se neotevřely dveře. Vyšla Lenka. Ano, ta Lenka. Ukázalo se, že se přestěhovala do Olomouce za prací a já ji potkala náhodou. Zůstala stát a podívala se na mě.

„Co se stalo?“

„Chtějí mi ho vzít,“ vyhrkla jsem.

Lenka se rozhlédla a řekla: „Pojď dovnitř. Hned.“

Seděla jsem u ní v předsíni, Rony ležel u mých nohou a pomalu se uklidňoval. Jeho dech se zpomalil, cítila jsem, jak se mu zvedá a klesá hrudník. Lenka mi přinesla papírové utěrky na krev a sklenici vody. V bytě vonělo po čisticím prostředku a čerstvě upečeném chlebu.

„Zavoláme policii my,“ řekla Lenka.

To bylo čtvrté rozhodnutí, které už nešlo vzít zpátky. Nahlásit to. Ne utéct a doufat, že to vyšumí.

Policisté přijeli za dvacet minut. Byli slušní, ale unavení. Chtěli vidět čip. Naštěstí jsem měla papíry z kliniky. Ukázalo se, že paní měla psa podobného, ale čip neseděl. Ten chlap v kapuci zmizel. Policista mi řekl, že se to občas děje. Že lidi zkouší zastrašit a psa pak prodat.

Když odjeli, seděla jsem na Lence pohovce a třásly se mi ruce. Ne z chladu. Z toho, jak jsem byla pořád nastavená na boj. Rony mi položil hlavu na koleno. Jeho srst byla drsná a teplá. Hladila jsem ho pomalu, jako bych si tím hladila vlastní nervy.

Doma u mámy jsem tu noc nespala. Rony ležel u postele a občas si povzdechl. Já jsem poslouchala jeho pravidelné dýchání a došlo mi, že jsem celé měsíce žila v režimu „vydržet“. Pes mě donutil přejít do režimu „jednat“.

Neznamená to, že mám vyhráno. Pořád řeším peníze. Pořád mám dny, kdy se mi nechce vstát. Pořád se někdy přistihnu, že čekám, kdy mi někdo řekne, co mám dělat, a já se automaticky podřídím. Jenže pak ucítím Ronyho teplo u nohy, ten jeho typický pach po venku, když přiběhne z mrazu, a připomenu si, že moje hranice nejsou drzost.

S Tomášem jsem se rozvedla. Ne dramaticky. Papíry, soud, podpisy. Bolelo to, ale bylo to čisté. Eva mi jednou napsala, že jsem nevděčná. Už jsem na to neodpověděla.

A máma? S ní jsem se začala učit mluvit normálně. Ne jen o tom, co je potřeba koupit v Lidlu. Ale o tom, že se někdy bojím, že se zase zlomím. Když mi jednou ráno udělala čaj a byt voněl po mátě, řekla jen: „Jsi tady. To stačí.“

Rony teď spí stočený u radiátoru. Když se ho dotknu, otevře jedno oko a zase ho zavře. Je to obyčejný pes z ulice, žádný hrdina z filmu. A přesto mi změnil život tím, že mě nutil dělat kroky, které jsem dřív odkládala.

Kde je hranice mezi tím být zodpovědný a tím nechat se zničit pro někoho, koho milujeme? A poznali jste někdy, že vás věrnost zvířete donutí být věrní sami sobě?