Proč jsem nakonec pomohla tchyni, která mě nikdy nepřijala: Příběh o odpuštění a síle rodiny
„Proč bych jí měla pomáhat? Nikdy mě nechtěla v rodině! Vždycky jsem byla jen ta cizí, co jí vzala syna.“ Tato slova mi zněla v hlavě, když jsem stála ve dveřích malého bytu na sídlišti v Brně. Tchyně seděla shrbená na pohovce, oči upřené do prázdna, a já cítila, jak se ve mně mísí vztek s lítostí.
„Jsi to ty, Hanko?“ ozvalo se tiše. Její hlas byl slabý, skoro jsem ji nepoznala. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Jak mě pomlouvala před sousedy, jak mi nikdy nepopřála k narozeninám, jak mi při každé návštěvě vyčetla, že neumím vařit svíčkovou jako ona.
„Ano, jsem to já,“ odpověděla jsem stroze a položila tašku s nákupem na stůl. „Přinesla jsem ti něco k jídlu.“
Ticho. Jen tikot hodin a vzdálený zvuk tramvaje. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je tu smutno. Všude prázdné hrnky, na stole staré noviny, v koutě zapomenutý šátek. Byla sama. Její syn – můj muž Petr – byl v práci od rána do večera a na matku neměl čas ani sílu. Dcera Jana žila v Praze a domů jezdila jednou za půl roku.
„Nemusela jsi chodit,“ řekla nakonec. „Já to zvládnu.“
„Nezvládneš,“ odsekla jsem možná až příliš tvrdě. „Doktor říkal, že máš být pod dohledem.“
Vzpomněla jsem si na tu scénu před týdnem v nemocnici. Lékař mi vysvětloval, že po mrtvici potřebuje dohled a pomoc s běžnými věcmi. Petr se na mě tehdy podíval s prosbou v očích: „Hani, já fakt nemůžu… Prosím tě.“
V tu chvíli jsem měla chuť všechno odmítnout. Proč bych měla obětovat svůj čas ženě, která mě nikdy nepřijala? Proč bych měla vařit polévky a prát prádlo někomu, kdo mi dvacet let házel klacky pod nohy?
Ale pak jsem si vzpomněla na svou vlastní mámu. Jak byla sama ke konci života. Jak jsem jí tehdy slíbila, že nikdy nenechám nikoho z rodiny trpět samotou.
„Chceš čaj?“ zeptala jsem se nakonec tchyně.
Přikývla. V kuchyni jsem slyšela její tiché vzlyky. Možná to bylo poprvé, co jsem ji viděla opravdu slabou a zranitelnou.
Další týdny byly těžké. Každý den jsem po práci chodila k ní, vařila jí obědy, uklízela a poslouchala její stesky na bolavé nohy i na to, jak je svět nespravedlivý. Někdy jsem měla chuť utéct a už se nevrátit.
Jednou večer, když jsem jí pomáhala do postele, se mě zeptala: „Proč to děláš? Vždyť víš, že jsem ti nikdy nebyla dobrou tchyní.“
Zarazila jsem se. Bylo to poprvé, co něco takového přiznala.
„Protože jsi matka mého muže,“ odpověděla jsem tiše. „A protože nikdo by neměl být sám.“
Rozplakala se. A já s ní.
Začaly jsme spolu víc mluvit. Vyprávěla mi o svém dětství v malé vesnici u Znojma, o tom, jak těžké bylo vychovávat děti bez manžela, který zemřel mladý. O tom, jak se bála ztratit syna a proto byla tak tvrdá na každou ženu, kterou si přivedl domů.
Najednou jsem ji začala chápat. Její strach byl větší než její nenávist ke mně.
Jednoho dne přišla Jana z Prahy na návštěvu. Seděly jsme všechny tři u stolu a poprvé za dvacet let jsme se smály společným historkám.
Petr přišel domů později a překvapeně se díval na tu proměnu: „Tohle jsem si nikdy nedokázal představit…“
Tchyně mi jednou večer řekla: „Hanko, promiň mi všechno zlé. Kdybych mohla vrátit čas…“
„Nemusíš nic vracet,“ odpověděla jsem jí a poprvé ji pohladila po ruce.
Dnes už tu není. Zemřela klidně ve spánku před dvěma měsíci. Ale já vím, že jsme si odpustily a našly k sobě cestu.
Někdy přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tehdy odešla a nechala ji samotnou? Byla bych šťastnější? Nebo bych si celý život nesla pocit viny?
A co vy? Dokázali byste odpustit někomu, kdo vám tolik ublížil? Nebo je někdy lepší nechat minulost minulostí?