Poslední dopis sestře: Příběh malého Bartka a rodinného tajemství

„Barteku, pojď sem, prosím tě!“ volala na mě maminka z kuchyně a v jejím hlase bylo něco, co jsem nikdy předtím neslyšel. Bylo mi tehdy deset let a moje mladší sestra Zuzanka seděla na podlaze v obýváku, skládala puzzle a zpívala si nějakou písničku z pohádky. Všechno vypadalo jako obyčejné odpoledne, ale v tu chvíli jsem cítil, že se něco děje. Když jsem vešel do kuchyně, maminka stála u stolu, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé. „Barteku, musíš být teď silný. Zuzanka… Zuzanka pojede na delší dobu pryč.“

Nechápal jsem. „Proč? Kam pojede? Já chci, aby zůstala doma!“ vykřikl jsem a v očích mě pálily slzy. Maminka se rozplakala a objala mě. „Ona je nemocná, Barteku. Musí do nemocnice, kde se o ni postarají. Ale slibuju, že ji budeme navštěvovat, jak jen to půjde.“

Ten den jsem poprvé viděl tátu plakat. Seděl v křesle, hlavu v dlaních, a když jsem se ho zeptal, co se děje, jen mě pevně objal a řekl: „Někdy se v životě dějí věci, které nemůžeme změnit, Barteku.“

Zuzanka odjela do nemocnice v Motole a já jsem najednou zůstal doma sám. Bylo ticho. Nikdo už neběhal po bytě, nikdo se nesmál, nikdo mě nebudil brzy ráno, abychom si hráli na piráty. Každý den jsem čekal, až se vrátí, ale místo toho jsem slyšel jen šeptání rodičů za zavřenými dveřmi a viděl, jak se maminka v noci tiše modlí.

Jednoho dne, když jsem přišel ze školy, našel jsem na stole dopis. Bylo na něm napsáno: „Pro Bartka.“ Roztrhl jsem obálku a poznal Zuzančino písmo. „Ahoj Barteku, v nemocnici je to zvláštní. Mám tu novou kamarádku, jmenuje se Klárka. Hrajeme si spolu, ale moc se mi stýská po tobě. Maminka říká, že až budu zdravá, vrátím se domů a zase budeme stavět bunkry. Mám tě moc ráda. Zuzanka.“

Ten dopis jsem četl pořád dokola. Každý večer jsem si představoval, jak se Zuzanka vrací domů, jak ji objímám a všechno je zase jako dřív. Ale týdny plynuly a Zuzanka se nevracela. Rodiče byli čím dál smutnější, doma se skoro nemluvilo. Jednou v noci jsem zaslechl, jak se rodiče hádají. „Měla jsi mi to říct dřív!“ křičel táta. „Nemohla jsem, bála jsem se, že odejdeš!“ odpověděla maminka a rozplakala se. Ležel jsem v posteli a srdce mi bušilo až v krku. Co mi tají?

Jednoho rána přišel dopis z nemocnice. Maminka ho otevřela a zhroutila se na zem. Táta ji objal a oba plakali. „Barteku, pojď sem,“ zavolal mě táta. „Musíme ti něco říct.“ Sedli jsme si všichni tři na gauč a já čekal, co přijde. „Zuzanka je moc nemocná. Má nemoc, která se nedá úplně vyléčit. Ale je tu ještě něco… Zuzanka není jen tvoje sestra. Je tvoje nevlastní sestra. Maminka měla před tebou jiného partnera, ale nikdy jsme ti to neřekli, protože jsme tě nechtěli ranit. Ale teď je důležité, abys to věděl.“

Byl jsem v šoku. Všechno, co jsem si myslel, že vím o své rodině, se najednou rozpadlo. „Proč jste mi to neřekli dřív? Proč jste mi lhali?“ křičel jsem a utekl do svého pokoje. Celou noc jsem nespal, přemýšlel jsem, jestli mám Zuzanku pořád rád, když není moje „pravá“ sestra. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty chvíle, kdy jsme si hráli, smáli se, hádali se o poslední kousek čokolády. Byla to moje sestra. Ať už byla odkudkoli.

Další den jsme jeli do nemocnice. Zuzanka byla slabá, ale když mě uviděla, usmála se. „Ahoj Barteku, přišel jsi!“ Objali jsme se a já jí zašeptal do ucha: „Jsi moje sestra. Navždycky.“

Poslední týdny byly těžké. Zuzanka se zhoršovala, ale pořád se smála, když jsem jí četl pohádky nebo jí kreslil obrázky. Jednou večer, když jsem jí četl její oblíbenou knížku, mě chytila za ruku a zašeptala: „Neboj se, Barteku. Já na tebe nikdy nezapomenu.“

Zuzanka zemřela v noci, když venku padal první sníh. Rodiče plakali, já jsem seděl u její postýlky a držel její malou ruku. Doma bylo prázdno. Ale v srdci jsem věděl, že Zuzanka tu se mnou zůstane navždy.

Dnes, po letech, si často kladu otázku: Proč jsme si v rodině tolik věcí neřekli dřív? Proč je někdy tak těžké mluvit o tom, co nás bolí nejvíc? Možná kdybychom byli upřímnější, mohli jsme si být ještě blíž. Co myslíte vy? Má smysl tajit bolest, nebo je lepší ji sdílet, i když to bolí?