Poslala jsem syny do obchodu, ale domů se vrátil jen jeden: Příběh jedné české matky z Ostravy

„Tomáši, kde je Ondra?!“ vyhrkla jsem, když se dveře zabouchly a v předsíni se objevil jen starší syn. Jeho tvář byla bledá, oči rozšířené strachem. „Mami… já nevím… šli jsme spolu, ale pak… on zůstal vzadu… já jsem šel napřed…“ Jeho hlas se třásl a slzy mu stékaly po tváři. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. V hlavě mi začaly vířit myšlenky – proč jsem je vůbec posílala samotné? Proč jsem nešla s nimi?

Bylo to obyčejné pondělní odpoledne v Ostravě. Venku bylo sychravo, ale kluci chtěli ven. „Mami, skočíme pro rohlíky a mlíko, jo?“ volal Ondra z chodby. Bylo mu teprve devět, Tomášovi dvanáct. Vždycky byli nerozluční, i když Tomáš byl spíš ten opatrný a Ondra dobrodruh. „Dobře, ale držte se spolu a nikam neodbočujte!“ volala jsem za nimi. Sledovala jsem je z okna, jak mizí za rohem paneláku. Netušila jsem, že to bude naposledy, co je vidím oba pohromadě.

Když se Tomáš vrátil sám, okamžitě jsem popadla bundu a vyběhla ven. „Ondro! Ondro!“ křičela jsem do šedivého sídliště. Lidé se otáčeli, ale nikdo nic neviděl. Sousedka paní Novotná vyšla na balkon: „Jani, co se děje?“ „Ondra se nevrátil z obchodu!“ vykřikla jsem zoufale. „Neboj, třeba se jen zakecal s kamarády,“ snažila se mě uklidnit, ale já věděla, že něco není v pořádku.

V obchodě mi prodavačka řekla, že kluky viděla oba – koupili rohlíky a Ondra prý chtěl ještě do trafiky pro samolepky do alba. Tam už ho ale nikdo neviděl. Volala jsem manželovi: „Pavle, Ondra zmizel! Prosím tě, vrať se domů!“ Jeho hlas na druhém konci byl plný paniky: „Volám policii!“

Následující hodiny byly jako zlý sen. Policie vyslýchala Tomáše, ptali se na každý detail. „Šli jsme spolu… Ondra chtěl jít zkratkou přes park… já jsem nechtěl… pak už jsem ho neviděl…“ Tomáš se rozplakal a já ho objala. Cítila jsem jeho vinu i svůj vlastní strach. Co když jsem byla moc přísná? Co když jsem jim měla víc věřit? Nebo naopak – měla jsem být opatrnější?

Noc byla nekonečná. Seděla jsem u okna a čekala na každý zvuk na chodbě. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře – co když ho někdo unesl? Co když spadl do řeky? Co když…

Druhý den ráno přišla policie s novými informacemi. Někdo viděl Ondru u tramvajové zastávky s nějakým mužem. Popis neseděl na nikoho z okolí. Rozjela se pátrací akce. Lidé ze sídliště se spojili – hledali jsme v parcích, sklepech, na hřištích. Každý kout Ostravy mi najednou připadal nebezpečný.

Manžel byl zlomený: „Jano, proč jsi je pouštěla samotné?“ vyčetl mi jednou v návalu zoufalství. „Vždyť už jsou velcí… nemůžeme je držet doma pod zámkem,“ bránila jsem se plačtivě. Ale v hloubi duše jsem si to vyčítala stejně jako on.

Tomáš byl jako tělo bez duše. Nechtěl jíst, nechtěl mluvit. Jen seděl v koutě a tiše plakal. Jednou v noci přišel za mnou do ložnice: „Mami, myslíš, že je Ondra mrtvý?“ Jeho otázka mě bodla do srdce jako nůž. „Ne, Tomášku… musíme věřit, že ho najdeme.“ Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Dny plynuly a naděje slábla. Lidé začali šeptat – někdo říkal, že za to můžu já, jiní litovali naši rodinu. Sousedé nosili koláče a polévky, ale já nemohla polknout ani sousto. Každý večer jsem seděla u Ondrovy postele a modlila se.

A pak – po týdnu – zazvonil telefon. Policie našla Ondru v Opavě! Byl zmatený, vyčerpaný, ale živý. Ukázalo se, že ho oslovil cizí muž na zastávce a nalákal ho na sběratelské kartičky. Ondra s ním odešel – prý mu slíbil výlet a nové samolepky. Naštěstí si ho všimla jedna paní v Opavě na nádraží a zavolala policii.

Když mi ho přivezli domů, objala jsem ho tak pevně, až jsme oba plakali štěstím i úlevou. Tomáš stál opodál a bál se přiblížit – měl pocit viny, že bratra nechal jít samotného. Sedla jsem si k němu: „To není tvoje vina, Tomáši. Nikdy si to nevyčítej.“

Od té doby už nic není jako dřív. Ondra má noční můry a bojí se chodit ven sám. Já mám strach pokaždé, když kluci nejsou doma. Manželství dostalo trhliny – Pavel mi stále vyčítá tu jedinou chybu.

Ale nejhorší je ta vina uvnitř mě – pocit selhání jako matka i jako člověk.

Kolik z vás by udělalo totéž? Měla jsem být opatrnější? Nebo bych měla věřit svým dětem víc? Jak chránit děti v době, kdy svět není bezpečný ani za rohem?