Po 35 letech jsem ho znovu potkala. Myslela jsem, že je to jen náhoda. Ale když řekl „Anko?”, všechno se vrátilo.

„Anko?“ ozvalo se za mnou a já ztuhla. Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když uplynulo tolik let. Otočila jsem se pomalu, s taškami plnými nákupu, uprostřed hlučného obchodního centra v Brně. Stál tam – Petr. První láska, první velké zklamání, muž, kterého jsem kdysi milovala víc než svůj vlastní život.

Všechno se mi vybavilo: vůně sena na jeho tričku, když jsme v létě tajně utíkali na louku za vesnicí, jeho smích, když mě lechtal na břiše, a taky ten den, kdy mi řekl, že odchází do Prahy studovat a že na mě počká. Jenže nepočkal. O rok později jsem se dozvěděla, že se oženil s jinou – s tou bohatou dcerou místního podnikatele.

„To jsi opravdu ty?“ zeptal se Petr a v očích měl stejný smutek jako tehdy. „Ano,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi třesou ruce. „To je neuvěřitelné… Po tolika letech…“

Chvíli jsme stáli mlčky. Lidé kolem nás proudili sem a tam, ale já měla pocit, že svět se zastavil. „Máš čas na kávu?“ zeptal se opatrně. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně: Co by tomu řekl můj manžel? Co by tomu řekly děti? Ale nakonec jsem kývla.

Seděli jsme v kavárně u okna a já si všimla, jak zestárl. Vlasy měl prošedivělé, ale oči mu zůstaly stejné – hluboké a laskavé. „Jak ses měla?“ zeptal se. „Dobře,“ zalhala jsem automaticky. Ve skutečnosti to nebyla pravda. Můj život byl plný kompromisů, tichých večerů a nevyřčených výčitek.

Vzpomněla jsem si na hádky s manželem – s Tomášem. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí jako já s Petrem. Tomáš byl spolehlivý, pracovitý, ale nikdy mě neobjal jen tak pro radost. Nikdy mi neřekl, že mě miluje. Vždycky jen: „Musíme zaplatit složenky.“ „Děti potřebují nové boty.“ „Zase jsi zapomněla koupit mléko.“

Petr mezitím vyprávěl o svém životě. O tom, jak jeho manželství skončilo rozvodem, jak jeho dcera žije v zahraničí a jak je často sám. „Víš,“ řekl najednou tiše, „nikdy jsem na tebe nezapomněl.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Chtěla jsem mu říct, jak moc mi ublížil, jak dlouho jsem kvůli němu nemohla spát, jak jsem brečela do polštáře celé noci. Ale místo toho jsem jen mlčela.

„Proč jsi tehdy odešel?“ zeptala jsem se nakonec. Petr sklopil oči. „Můj otec přišel o práci a my jsme měli dluhy. Její rodina nám nabídla pomoc… pod podmínkou, že si ji vezmu. Byl jsem zbabělec.“

Cítila jsem směs vzteku a lítosti. Tolik let jsem ho nenáviděla za to, co mi udělal – a teď seděl přede mnou muž, který byl stejně zlomený jako já.

„A ty?“ zeptal se najednou Petr. „Jsi šťastná?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Měla bych být – mám dvě dospělé děti, dům na okraji města, práci v knihovně. Ale štěstí? To slovo pro mě už dávno ztratilo význam.

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas sama sobě i jemu.

Petr mě vzal za ruku přes stůl a já ucítila ten starý známý třas v břiše. Najednou mi bylo zase osmnáct a celý svět byl plný možností.

„Můžeme to zkusit znovu?“ zašeptal Petr.

V tu chvíli mi zazvonil telefon – Tomáš. Zvedla jsem ho a slyšela jeho unavený hlas: „Kde jsi? Doma je večeře.“

„Za chvíli přijdu,“ odpověděla jsem a položila telefon.

Podívala jsem se na Petra a viděla v jeho očích naději i strach.

„Nevím,“ řekla jsem znovu. „Musím si to promyslet.“

Když jsem večer ležela v posteli vedle Tomáše, který už dávno spal zády ke mně, přemýšlela jsem: Má smysl otevírat staré rány? Může člověk opravdu začít znovu po tolika letech? Nebo je lepší žít s tím, co má – i když to není štěstí?

Co byste udělali vy? Riskovali byste všechno kvůli druhé šanci na lásku? Nebo byste nechali minulost spát?