Pět let dluhu: Když rodina rozděluje místo aby spojovala

„To nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho slova. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde jsme kdysi plánovali budoucnost naší dcery Klárky, a teď se mi zdálo, že všechno, co jsme budovali, se hroutí. Tomáš se na mě díval unaveně, v očích měl smutek i odhodlání. „Mami, proč křičíš?“ ozvala se Klárka z obýváku, ale já ji jen ujistila, že je všechno v pořádku. Ve skutečnosti ale nebylo.

Před pěti lety jsme půjčili Tomášovým rodičům – jeho mámě Janě a tátovi Karlovi – částku, kterou jsme šetřili od svatby. Bylo to dvě stě tisíc korun. Peníze měly být pro Klárku, na její studia nebo start do života. Tehdy přišli s prosbou, že jim hrozí exekuce kvůli dluhům po Karlově nevydařeném podnikání. Tomáš byl vždycky rodinný typ, nikdy by rodiče nenechal na holičkách. Já jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila – s podmínkou, že nám peníze vrátí do pěti let.

Roky plynuly. Každé Vánoce slibovali, že začnou splácet. Každé léto se vymlouvali na nové výdaje – oprava střechy, nemoc babičky, rozbitý kotel. Já jsem počítala měsíce i koruny. Tomáš vždycky říkal: „Mají to těžké, buď trpělivá.“ Ale trpělivost mě opouštěla.

A teď, když pět let uplynulo a já čekala aspoň první splátku, Tomáš přišel s tímhle: „Měli bychom jim ten dluh odpustit. Vždyť jsou to naši rodiče.“

„Naši? Nebo tvoji?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Ty jsi jim půjčil peníze, které jsme šetřili pro Klárku! Jak jí to vysvětlíš?“

Tomáš mlčel. Věděl, že mám pravdu. Ale pak řekl tiše: „Mami s tátou už nikdy tolik peněz nenašetří. A já nechci, aby se kvůli tomu trápili do konce života.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem počítala rozpočet a škrtala výdaje. Na to, jak jsme Klárce museli říct, že letos nebude moct jet na jazykový kurz do Anglie. Na vlastní rodiče, kteří by si radši ukousli ruku, než by nás o peníze požádali.

„A co my? Co naše dcera? Co já?“ ptala jsem se zoufale. „Mám pocit, že pro tvoji rodinu nikdy nebudu dost dobrá.“

Tomáš vstal a přešel ke mně. „To není pravda. Ale rodina je přece víc než peníze.“

„Ne když někdo zneužívá důvěru,“ odpověděla jsem tvrdě.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty roky kompromisů a ústupků. Vzpomněla jsem si na první setkání s Janou – jak mi podávala ruku a říkala: „Vítej v rodině.“ Tehdy jsem jí věřila.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale pořád mi v hlavě zněla Tomášova slova. Kolegyně Lenka si všimla mého rozpoložení: „Děje se něco doma?“ zeptala se opatrně.

„Manžel chce odpustit rodičům velký dluh,“ přiznala jsem tiše.

Lenka se zamračila: „To bych nedala. U nás v rodině platí: co se půjčí, to se vrací.“

„Jenže Tomáš říká, že rodina je víc než peníze…“

Lenka pokrčila rameny: „A co tvoje dcera? Není ona taky tvoje rodina?“

Celý den jsem přemýšlela nad tím, co je vlastně správné. Večer jsem si sedla ke Klárce do pokoje a zeptala se jí: „Kdybys měla možnost jet příští rok na ten kurz do Anglie, chtěla bys?“

Klárka se rozzářila: „To by bylo super! Ale vím, že teď na to nemáme…“

Zlomilo mi to srdce.

Další dny byly plné ticha a napětí. Tomáš byl odtažitý, já podrážděná. Nakonec přišla návštěva jeho rodičů. Jana přinesla bábovku a tvářila se provinile.

„Víme, že jsme vám dlužní,“ začala opatrně. „Ale opravdu teď nemáme z čeho splácet…“

Podívala jsem se na ni a cítila směs vzteku a lítosti. „A myslíte na to někdy? Že jste nám vzali budoucnost pro naši dceru?“

Jana sklopila oči. Karel jen mlčky seděl.

Tomáš mě chytil za ruku: „Prosím tě…“

„Nechci být ta zlá,“ řekla jsem tiše. „Ale mám pocit, že tu nejde jen o peníze. Jde o důvěru.“

Jana začala plakat: „Nikdy jsme nechtěli…“

Ale já už neměla sílu dál poslouchat omluvy.

Ten večer jsme s Tomášem dlouho mlčeli. Nakonec řekl: „Možná máš pravdu. Možná bych měl myslet víc na vás dvě.“

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli někdy dostaneme peníze zpět nebo jestli dokážu odpustit nejen jim, ale i Tomášovi za to, že mě nechal v tomhle boji samotnou.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi pomocí rodině a tím, že dovolíme druhým překročit naše vlastní hodnoty? A opravdu má rodina stát vždycky nad spravedlností?