Opustil mě, když jsem ho nejvíc potřebovala – příběh o zradě, rodině a hledání vlastní hodnoty

„Tohle už dál nejde, Moniko. Všechno je to tvoje vina!“ Jeho hlas se mi zaryl do srdce jako ledová dýka. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, protože jsem právě pekla perník pro děti. Venku padal sníh a v domě bylo ticho, které přerušoval jen tikot hodin. Když Petr práskl dveřmi a nechal mě tam stát, věděla jsem, že se něco nenávratně změnilo.

Nikdy bych nevěřila, že se to stane právě nám. Byli jsme spolu dvanáct let, máme dvě děti – Aničku a Tomáška. Vždycky jsem se snažila být ta nejlepší máma i manželka. Vařila jsem, prala, starala se o domácnost i o jeho rodiče, když potřebovali pomoct. Ale poslední měsíce byl Petr jiný. Uzavřený, podrážděný, často se ztrácel v práci nebo s kamarády v hospodě.

„Mami, kde je táta?“ zeptala se Anička, když slyšela bouchnutí dveří. Snažila jsem se usmát: „Musel si něco zařídit, zlatíčko.“ Ale v očích mě pálily slzy a v krku mi narůstal knedlík.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny naše hádky z poslední doby. Vždycky mi vyčítal, že nejsem dost veselá, že už nejsem ta holka, do které se kdysi zamiloval. Ale jak mám být veselá, když mám na bedrech celou domácnost a on se doma sotva ukáže?

Druhý den ráno přišla SMS: „Nečekej mě doma. Potřebuju čas.“ Srdce mi bušilo až v krku. Co teď? Jak to vysvětlím dětem? Jak to zvládnu sama?

Moje máma přijela hned odpoledne. „Moni, musíš být silná kvůli dětem,“ objala mě pevně. „Ale co když je to opravdu moje chyba?“ vyhrkla jsem mezi vzlyky. „Co když jsem ho od sebe odehnala?“

Máma zavrtěla hlavou: „Tohle si nevyčítej. On je dospělý chlap. Kdyby chtěl bojovat o rodinu, udělal by to.“

Týdny plynuly a Petr se nevracel. Posílal peníze na děti, ale jinak ticho. Každý den jsem bojovala s pocitem selhání. Večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a ptala se sama sebe: Proč já? Co jsem udělala špatně?

Jednou večer mi zavolala jeho sestra Jana. „Moni, slyšela jsem, že Petr bydlí u nějaké Lucie z práce…“ Ztuhla jsem. Tak proto byl poslední dobou tak odtažitý? Všechno do sebe zapadalo – pozdní příchody, tajné zprávy na mobilu.

Vztek mě zaplavil jako vlna. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem mu věřila, kdy jsem mu odpouštěla jeho nálady a doufala, že je to jen těžké období. A on mezitím hledal štěstí jinde.

Děti začaly být neklidné. Tomášek se v noci budil a ptal se po tátovi. Anička byla smutná a uzavřená do sebe. Snažila jsem se jim vysvětlit situaci tak, aby je to nebolelo ještě víc: „Táta teď potřebuje být chvíli sám. Ale pořád vás má rád.“

Jednoho dne Petr přišel. Stál ve dveřích s kytkou pro Aničku a autíčkem pro Tomáška. Mně se ani nepodíval do očí.

„Chci vidět děti,“ řekl stroze.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„Moniko… mezi námi je konec. Je mi líto.“

„Kvůli ní?“

Mlčel.

Děti byly šťastné, že ho vidí, ale já měla pocit, že se mi hroutí svět. Když odešel, sedla jsem si na zem a rozbrečela se nahlas poprvé od té noci.

Začaly soudy o svěření dětí do péče. Petr chtěl střídavou péči – prý aby byl spravedlivý otec. Ale já věděla, že to dělá hlavně proto, aby nemusel platit tolik alimentů.

Moje kamarádka Lenka mě držela nad vodou: „Moni, nejsi jediná. Tohle zažívá spousta žen. Ale ty to zvládneš! Jsi silnější, než si myslíš.“

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas před někým cizím. Psycholožka mi řekla: „Moniko, vy jste nedělala nic špatně. To on utekl před odpovědností.“

Pomalu jsem začala nacházet sama sebe. Přihlásila jsem se na kurz účetnictví a našla si práci na poloviční úvazek v místní firmě. Děti chodily do školky a já měla konečně chvíli jen pro sebe.

Jednou večer jsme s dětmi pekli bábovku a smáli jsme se tak nahlas, až sousedka bouchala na topení. Uvědomila jsem si, že i bez Petra můžeme být šťastní.

Ale někdy večer pořád přemýšlím: Proč odešel právě tehdy, když jsem ho nejvíc potřebovala? Proč mu nestačilo to, co jsme měli? A hlavně – kdy budu zase věřit sama sobě?

Možná jste zažili něco podobného… Jak jste našli sílu jít dál? Myslíte si, že chyba byla opravdu ve mně?