Od osmnácti platím tátovi nájem. Teď čeká, že ho budu živit – Příběh o rodině, penězích a starých ranách

„To myslíš vážně, tati?“ vyhrkl jsem, když jsem v kuchyni slyšel jeho hlas, jak mi oznamuje: „Potřebuju, abys mi každý měsíc posílal aspoň pět tisíc. Důchod je mizerný a já mám svoje roky.“

Stál u okna s hrnkem kávy, záda shrbená, ale hlas tvrdý jako vždycky. V tu chvíli se mi v hlavě roztočil kolotoč vzpomínek – na ty večery, kdy jsem v osmnácti ležel na posteli ve svém pokoji a počítal drobné, abych měl na nájem. Na ten pocit studu, když jsem kamarádům v hospodě vysvětloval, proč nemůžu jít na pivo: „Musím dát tátovi peníze za pokoj.“ Všichni se smáli, že si dělám srandu. Jenže já si srandu nedělal.

Máma odešla, když mi bylo patnáct. Táta zůstal sám a místo aby nás to sblížilo, postavil mezi nás zeď. „Každý musí něco obětovat,“ říkal tehdy. „Až budeš dospělý, pochopíš.“

Dospělý jsem byl rychle. První brigáda v supermarketu v Edenu, pak noční směny ve skladu v Hostivaři. Peníze mizely rychle – část na jízdenky, část na školní obědy a zbytek tátovi do ruky. Nikdy jsem nepochopil proč. Vždyť jsme byli rodina. Kamarádi bydleli doma zadarmo nebo platili symbolickou stovku na elektřinu. Já měl každý měsíc přesně spočítanou částku: 2 500 Kč za pokoj. Když jsem jednou přišel pozdě s platbou, táta mi zamkl dveře od pokoje a řekl: „Až zaplatíš, můžeš spát.“

Tehdy jsem poprvé pocítil vztek. Ale taky bezmoc. Kam bych šel? Máma byla pryč, babička už nežila a kamarádi měli své problémy. Tak jsem platil dál.

Po maturitě jsem šel na vysokou do Hradce Králové. Táta mi řekl: „Pokud chceš nechat věci v pokoji, platíš dál.“ Tak jsem si všechno odvezl na kolej a domů jezdil jen na návštěvy. Vždycky to bylo napjaté – ticho u stolu, televize puštěná nahlas, abychom nemuseli mluvit.

Po škole jsem si našel práci v Praze a začal žít svůj život. S tátou jsme se vídali málo – narozeniny, Vánoce, občas telefonát. Nikdy se nezeptal, jak se mám. Jen jestli mám práci a jestli vydělávám dost.

A teď tu stojím v jeho kuchyni a slyším: „Potřebuju od tebe peníze.“

„Tati, vždyť jsi mi celý život počítal každou korunu,“ vyhrkne ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet.

Zamračí se. „To bylo něco jiného. Teď jsem starej a potřebuju pomoc.“

„A co já? Když jsem byl kluk a máma odešla? Když jsem neměl ani na kino? To jsi potřeboval pomoc ty?“

Mlčíme. Vzduch je hustý jako před bouřkou.

„Myslíš si, že mě to bavilo?“ řekne nakonec tišeji. „Byl jsem sám. Nevím… možná jsem to dělal blbě.“

Chci mu odpustit. Chci být ten lepší člověk. Ale nejde to tak snadno. V hlavě mi běží všechny ty roky – jeho mlčení, jeho požadavky, jeho neschopnost říct prosté „mám tě rád“.

„Víš co?“ řeknu nakonec. „Já ti pomůžu. Ale ne proto, že musím. Protože chci být lepší než ty.“

Otočím se k odchodu a slyším za sebou jeho hlas: „Děkuju.“

Venku prší a já stojím pod lampou před domem svého dětství. Přemýšlím, jestli rodina opravdu znamená jen účet k zaplacení. Jestli někdy dokážeme odpustit staré rány.

Možná je rodina víc než peníze… nebo možná ne? Co si o tom myslíte vy? Dá se vůbec někdy začít znovu?