„Ne, mami, nebudeš bydlet s námi“ – Můj boj o domov a samu sebe

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho slova. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Tvoje maminka? K nám? Na jak dlouho?“

Tomáš se na mě díval provinile. „Jen na pár měsíců, než se dá dohromady po té operaci. Nemá nikoho jiného.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Naše malá paneláková bytovka v Brně byla už tak těsná pro nás dva a naši dceru Klárku. A teď ještě jeho matka Marie – žena, která nikdy neschvalovala žádné mé rozhodnutí a která měla vždycky poslední slovo.

První den jejího pobytu byl jako zkouška ohněm. Marie přišla s kufrem, který zabral půl chodby, a hned začala komandovat: „Klárko, sundej si ty boty! Lucie, proč je tu taková zima? Tomáši, tohle světlo je hrozné, musíme koupit nové.“

Snažila jsem se být milá. Říkala jsem si, že je to jen přechodné. Ale dny se táhly a Marie se zabydlovala víc a víc. Přestavěla nám obývák podle svého vkusu, v kuchyni mi přerovnala všechny skříňky a začala vařit „po svém“. Klárka byla zmatená a Tomáš… Tomáš mlčel. Když jsem si stěžovala, jen pokrčil rameny: „Je to moje máma.“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně, kouřila cigaretu (i když jsem už rok nekouřila) a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Vždycky jsem byla ta hodná snacha. Nikdy jsem se nehádala, ustupovala jsem. Ale teď jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Marie byla všude. Ráno mě budila tím svým „Lucie, už je půl sedmé!“, večer mi radila, jak mám vychovávat Klárku: „Za nás by si tohle dítě nedovolilo.“ Jednou dokonce přede mnou řekla Tomášovi: „Měl bys víc dohlížet na domácnost. Lucie je pořád v práci.“

To už bylo moc. Večer jsem Tomáše zatlačila do kouta: „Musíme si promluvit.“

„Co zase je?“ povzdechl si.

„Tvoje máma mě tu dusí! Přestavuje nám byt, mluví mi do výchovy Klárky… Já už to nezvládám!“

Tomáš se na mě podíval unaveně. „Vydrž to ještě chvíli. Je po operaci…“

„A co já?“ vykřikla jsem. „Kdo myslí na mě?“

Následující dny byly ještě horší. Marie si všimla mého napětí a začala být ještě důraznější. Jednou večer přišla do ložnice bez zaklepání: „Lucie, měla bys být vděčná, že ti pomáhám s domácností. Kdybys byla lepší manželka, Tomáš by nemusel tolik pracovat.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem šla do koupelny a rozbrečela se.

Začala jsem trávit víc času v práci. Domů jsem chodila později a později. Klárka se mě ptala: „Mami, proč jsi smutná?“ A já jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne přišla Marie s dalším nápadem: „Měla bys změnit práci. Učitelky mají víc času na rodinu.“

To byl poslední hřebíček do rakve. Večer jsem sbalila pár věcí a odešla na pár dní k sestře Janě do Bystrce.

Jana mě objala: „Luci, musíš si stát za svým. Tohle není normální.“

Poprvé po dlouhé době jsem spala celou noc.

Když jsem se vrátila domů, našla jsem Tomáše sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Promiň,“ řekl tiše. „Nevěděl jsem, že je to tak zlé.“

Marie seděla v obýváku a tvářila se dotčeně.

„Mami,“ řekl Tomáš pevněji než kdy dřív, „musíš si najít něco vlastního. Lucie je moje žena a já ji nechci ztratit.“

Marie uraženě odešla do pokoje a druhý den začala hledat podnájem.

Bylo to těžké období. S Tomášem jsme museli znovu hledat cestu k sobě. Klárka byla zmatená a já… já jsem se učila říkat ne.

Dnes už vím, že hranice nejsou sobecké. Jsou nutné.

Ale někdy v noci přemýšlím: Kde je ta tenká čára mezi pomocí rodině a ztrátou sebe sama? Dá se vůbec zachránit manželství, když člověk musí bojovat o vlastní místo doma?