Návrh od cizince: Jak jsem se nechala unést a co mě to stálo

„To snad nemyslíš vážně, Terezo! Už zase přijdeš domů pozdě a ani mi nedáš vědět?“ Mamin hlas se nesl celým bytem a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek. „Mami, je mi dvacet pět! Nemusím ti hlásit každý svůj krok!“ vyštěkla jsem a práskla dveřmi od pokoje. Věděla jsem, že ji to bolí, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mě nikdo nechápe.

Ten večer jsem se rozhodla jít ven. Potřebovala jsem vypnout, zapomenout na všechny výčitky a dusno doma. Kamarádka Jana mě přemluvila na drink do baru U Tří lvů. „Teri, dneska to prostě pustíme z hlavy, jo?“ mrkla na mě spiklenecky. Přikývla jsem, i když jsem měla v hlavě pořád máminy slzy.

Bar byl plný lidí, smíchu a hlasité hudby. Po pár skleničkách vína jsem cítila, jak se mi uvolňuje jazyk i myšlenky. V tu chvíli si ke mně přisedl neznámý muž. „Ahoj, já jsem Lukáš,“ představil se s úsměvem. Měl tmavé vlasy, hluboké oči a něco na něm mě nutilo zapomenout na všechny starosti. Povídali jsme si dlouho do noci – o všem i o ničem. Smál se mým vtipům, chválil mé názory a já měla pocit, že mě konečně někdo vidí takovou, jaká opravdu jsem.

Když bar zavírali, nabídl mi, že mě doprovodí domů. „Nechci tě obtěžovat,“ bránila jsem se ze zvyku. „Ale vůbec ne, rád tě poznávám,“ usmál se znovu tím svým klidným způsobem. Cestou jsme se zastavili na lavičce v parku a povídali si dál. Bylo to tak přirozené… A pak mě políbil. Neprotestovala jsem. Naopak – v tu chvíli jsem chtěla zapomenout na všechno špatné.

Ráno mě probudil jeho hlas: „Terezo, pojď na snídani.“ Byla jsem zmatená – nikdy bych nečekala, že skončím u cizince doma. Ale Lukáš byl pozorný, uvařil kávu a připravil tousty. Povídali jsme si o snech, o tom, co nás trápí… A pak přišla ta chvíle.

„Víš co? Já vím, že je to bláznivé… Ale mám pocit, že jsme si souzeni,“ řekl najednou a vytáhl z kapsy prsten. „Vezmeš si mě?“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Srdce mi bušilo až v krku. „Lukáši… vždyť se známe sotva pár hodin!“ vykoktala jsem. On se jen usmál: „Někdy člověk prostě ví.“

V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – máma by zešílela, Jana by mi to nikdy nevěřila… Ale zároveň jsem cítila zvláštní vzrušení. Možná je to osud? Možná je to přesně ten impuls, který potřebuju?

„Ano,“ zašeptala jsem nakonec.

Všechno pak šlo strašně rychle. Lukáš mě představil svým rodičům – paní Alena byla milá, ale v očích jí bylo vidět překvapení i obavy. Jeho otec Petr mě pozoroval mlčky a jen občas kývl hlavou. Moji rodiče byli v šoku. Máma plakala: „Terezo, vždyť ho vůbec neznáš! Co když ti ublíží?“ Táta mlčel a jen se díval z okna.

Začali jsme plánovat svatbu – malou, jen pro nejbližší. Ale čím víc se blížil den D, tím víc jsem cítila tíhu svého rozhodnutí. Lukáš byl stále milý, ale začal být i majetnický. Vadilo mu, když jsem šla s kamarádkami ven. „Proč potřebuješ někoho jiného než mě?“ ptal se často.

Jednou večer jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem chtěla jet s Janou na víkend do Brna. „Terezo, když mě miluješ, proč musíš pořád utíkat?“ křičel na mě poprvé v životě. V tu chvíli mi došlo, že ho vlastně vůbec neznám.

Začala jsem si všímat detailů – jak nikdy nemluví o své minulosti, jak se vyhýbá odpovědím na otázky o práci… Jednou jsem našla v jeho šuplíku dopis od bývalé přítelkyně. Psala mu: „Doufám, že tentokrát nebudeš zase lhát.“ Srdce mi spadlo až do kalhot.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o něm i o našem vztahu. Máma měla pravdu: Neznám ho. Neznám ani sebe v tomhle novém světě plném nejistoty.

Týden před svatbou jsem seděla u okna ve svém starém pokoji a dívala se na déšť stékající po skle. Máma přišla tiše ke mně a pohladila mě po vlasech: „Teri… nemusíš dělat nic jen proto, že jsi to slíbila.“ Rozplakala jsem se jí do klína jako malá holka.

Druhý den jsem šla za Lukášem a řekla mu pravdu: „Promiň… ale já nemůžu.“ Nechápal to – byl zklamaný, rozzlobený… Ale já věděla, že dělám správnou věc.

Dnes už vím, že některá rozhodnutí nelze vzít zpět – ale některá ještě ano, dokud není pozdě. Naučila jsem se poslouchat svůj vnitřní hlas a nebát se říct ne.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Co by bylo, kdybych tehdy řekla ano? A hlavně – proč je tak těžké poznat sama sebe dřív než někoho jiného?