Naše dcera se nám vzdaluje kvůli svému muži: Nechala nás samotné na manželovy kulatiny a já už nevím, co dělat

„Takže opravdu nepřijdeš? Ani na tatínkovy šedesátiny?“ ptala jsem se do telefonu, hlas mi přeskakoval a v očích mě pálily slzy. Na druhém konci bylo ticho, jen občasné šustění, jak si Klára nervózně pohrávala s mobilem. „Mami, prosím tě, už jsme to řešily. Petr má noční a já nechci nechávat malou samotnou s babičkou od něj. Navíc…“ zarazila se. „Navíc co?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Navíc Petr říkal, že bychom měli být spolu jako rodina. A že… že bychom měli mít vlastní tradice.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Vždyť my jsme její rodina! Jak může dát přednost jeho matce, jeho rodině, jeho pravidlům? Vždycky jsme byli s Klárou blízké – povídaly jsme si o všem, smály se spolu, chodily na procházky do Stromovky, pekly bábovku podle receptu mojí maminky. A teď? Teď mám pocit, že ji nepoznávám.

Když Klára před třemi lety přivedla Petra domů, byl tichý, zdvořilý, možná trochu odtažitý. Ale říkala jsem si – hlavně ať je šťastná. Jenže postupně jsem začala vnímat drobné změny. Klára přestala chodit na naše nedělní obědy. Nejprve to byly výmluvy – práce, únava, něco s autem. Pak přišla svatba. A od té doby jako by mezi námi vyrostla neviditelná zeď.

„Mami, já vím, že tě to mrzí,“ ozvala se Klára tiše. „Ale Petr je teď moje rodina.“

„A my už nejsme?“ vyhrkla jsem zoufale.

„To není tak jednoduché…“

Zavěsila jsem a zůstala sedět v kuchyni mezi prázdnými talíři a balonky připravenými na oslavu. Manžel přišel a pohladil mě po rameni. „Nech ji být, Hanko,“ řekl smutně. „Je dospělá. Musíme to respektovat.“

Ale jak mám respektovat to, že naše dcera mizí z našeho života? Že její muž rozhoduje o tom, kdy nás může vidět? Petr nikdy nebyl otevřený – nikdy se nezapojil do rodinných debat, nikdy neprojevil zájem o naše zvyky. Když jsme ho pozvali na chalupu do Orlických hor, odmítl s tím, že má radši klid doma. Když jsme chtěli vzít malou Aničku na výlet do ZOO, řekl, že je ještě moc malá a že je lepší zůstat doma.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Klára už nenosí barevné šaty, které měla tak ráda – teď chodí v šedé nebo černé. Přestala se smát tak nahlas jako dřív. Když přijde na návštěvu (což je čím dál méně často), pořád kontroluje mobil a nervózně sleduje čas.

Jednou jsem se odvážila zeptat: „Kláro, jsi šťastná?“ Podívala se na mě zvláštním pohledem – jako by chtěla něco říct, ale nemohla. „Jsem,“ odpověděla nakonec tiše.

Ale já jí nevěřím.

Před pár týdny jsem potkala její kamarádku Lenku v obchodě. „Klára se moc neozývá,“ povzdechla si Lenka. „Petr je prý hodně žárlivý… nechce, aby chodila ven bez něj.“ Ztuhla jsem. To přece není normální! Začala jsem si všímat dalších detailů – Klára už nechodí na jógu, kterou milovala. Přestala jezdit na víkendy k nám na chalupu sama s Aničkou.

S manželem jsme o tom dlouho mluvili. On říká: „Musíme jí dát čas.“ Ale já mám strach. Co když je Klára nešťastná? Co když jí Petr brání žít život, jaký by chtěla? Co když ji ovládá?

Nedávno jsme se pohádaly kvůli úplné maličkosti – chtěla jsem jí dát starý rodinný šperk po babičce. „Petr říkal, že takové věci jsou zbytečné,“ odmítla ho Klára a vrátila mi ho do ruky. „Nechci doma žádné staré krámy.“

Bylo mi do breku.

Na oslavu manželových narozenin nakonec přišla jen moje sestra s rodinou a pár přátel. Všichni se ptali: „Kde je Klára?“ A já musela lhát: „Má moc práce.“

Po oslavě jsem seděla sama v ložnici a přemýšlela: Kde jsme udělali chybu? Byli jsme moc přísní? Nebo naopak moc benevolentní? Měli jsme víc zasahovat do jejího výběru partnera? Nebo ji nechat jít svou cestou?

Další den mi přišla SMS: „Mami, promiň.“ To bylo všechno.

Nevím, co mám dělat dál. Mám bojovat o naši dceru? Nebo ji nechat být a doufat, že se jednoho dne vrátí? Bojím se o ni – ale bojím se i toho, že ji ztratím úplně.

Možná je tohle osud mnoha rodičů – dívat se, jak jejich děti mizí do jiných životů a my už nemáme právo zasahovat. Ale jak mám přijmout tohle ticho mezi námi?

Někdy si říkám: Je lepší mlčet a čekat… nebo bojovat za to málo, co nám zbylo? Co byste dělali vy na mém místě?