Na chodbě paneláku mi pes krvácí do dlaní a já nevím, jestli stihnu zavolat pomoc

Držela jsem ho pod krkem, aby se nedusil, a cítila jsem, jak mi teplá krev prosakuje mezi prsty. V paneláku na sídlišti v Brně-Líšni to páchlo studeným betonem a starým kouřem z popelníků na chodbě. Pes se třásl a narážel bokem do mého kolena. Výtah nejel a někdo za dveřmi volal, ať s tím „nechám být“, protože přijede policie. Já jen zírala na jeho oči a nevěděla, jestli ještě dýchá.

Ještě před týdnem bych prošla kolem. Ne proto, že bych byla krutá. Spíš jsem byla prázdná. Po rozvodu jsem zůstala v bytě sama, protože Petr si našel podnájem blíž práci a mně zůstaly splátky, energie a ticho. V práci v call centru jsem seděla na sluchátkách osm hodin denně a prodávala lidem tarify. Hlas mi odcházíval už po obědě. Večer jsem si ohřívala polévku z Lidlu a dívala se do zdi. Všechno jsem dělala automaticky. Když jsem usínala, cítila jsem v nose pach přepáleného oleje z kuchyně a vlhký odér ze stoupaček. A ráno jsem se budila se stejnou tíhou.

Toho večera jsem šla jen vynést koš. Venku mrzlo, asfalt byl posypaný štěrkem a vítr se opíral do rohu domu. U kontejnerů něco zasyčelo. Myslela jsem, že kočka. Pak se zpoza plechu vyvalila hnědá, drobná postava. Srst měl jako starý koberec, zcuchanou, a na boku rozškrábanou ránu. Když se ke mně přiblížil, ucítila jsem ostrý zápach hnisu a mokré srsti. A přesto mi položil hlavu na botu, jako by mě znal.

Měla jsem chuť utéct. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, co by to znamenalo. Veterina, peníze, čas. V nájmu jsem měla zákaz zvířat, majitel byl puntičkář. A já už neměla sílu řešit další konflikt. Jenže pes se mi zamotal mezi nohy a najednou se sesunul. V té chvíli jsem si všimla krve. Byla tmavá a lepivá. Sáhla jsem po telefonu, prsty se mi třásly zimou i panikou.

Zavolala jsem na městskou policii a pak na nonstop veterinární kliniku v Židenicích. Mezitím jsem ho táhla po schodech, protože výtah byl porouchaný už třetí den. Pes funěl, jeho dech byl přerušovaný a horký, jako když otevřete troubu. Když jsem ho zvedla do náruče, cítila jsem pod dlaní jeho žebra. Byl lehčí, než by měl být. Na chodbě jsem si ošoupala zápěstí o omítku a v hlavě mi běželo jediné: „Neumři mi tady.“

V autě jsem ho neměla. Neměla jsem ani řidičák, protože Petr vždycky řídil. Tak jsem ho zabalila do staré deky a nesla na zastávku. Tramvaj číslo 8 přijela se zpožděním. Lidé se dívali. Někdo si odsedl, protože pes páchl krví a mokrem. Jedna paní mi podala papírové kapesníky a šeptla, že to bude dobré. Já jen kývla, ale uvnitř jsem cítila vztek. Na svět, na sebe, na Petra, že tu nejsem s někým, kdo by to převzal.

Na klinice mi řekli částku za ošetření dřív, než se na něj pořádně podívali. „Záloha pět tisíc,“ oznámila sestra a podala mi papír. Měla jsem na účtu sotva tři. Vytáhla jsem kreditku, kterou jsem se snažila nepoužívat. V hlavě mi blikalo, že tohle je začátek něčeho, co nezaplatím. Přesto jsem podepsala. To bylo moje první nevratné rozhodnutí.

Pes přežil. Měl zánět, ránu po něčem ostrém a byl vyčerpaný. Doktor mi řekl, že má čip, ale nikdo ho nehledá. Když jsem ho přivezla domů, položila jsem ho na starý koberec v předsíni. Chvíli jen ležel a jeho boky se zvedaly a klesaly. Ten zvuk, pravidelné funění, mi najednou připomněl, že v bytě je živé tělo. Teplo. Něco, co reaguje.

Další den jsem měla jít do práce. Jenže pes nemohl být sám a já neměla nikoho. Vzala jsem si nemocenskou, i když jsem věděla, že to bude problém. Nadřízená mi do telefonu řekla, že tohle není důvod. Že pes není rodina. Zatnula jsem zuby, protože jsem byla unavená z toho, jak mi někdo pořád říká, co je důležité.

Pes, kterému jsem začala říkat Rony, protože to jméno se mi lepilo na jazyk, mě nutil vstávat. Ne něžně. Tvrdě. V pět ráno škrábal na dveře a kňučel. Venku byl ledový déšť, který se měnil v sníh. Vdechovala jsem pach mokré hlíny a spadaného listí, které se rozkládalo u chodníku. Rony tahal, jako by mu šlo o život. Já nadávala. A pak jsem si uvědomila, že nadávám nahlas. Po měsících ticha.

Na třetí procházce jsem potkala souseda, pana Nováka z pátého. Vždycky jsme se míjeli a kývli si. Teď se zastavil. „To je váš?“ zeptal se a ukázal na Ronnyho. Zaváhala jsem. „Asi jo,“ řekla jsem, a znělo to absurdně. Pán se zasmál a nabídl mi vodítko navíc a kontakt na levnější veterinářku v Bystrci. Nebyla to velká pomoc, ale byl to člověk, který se mnou mluvil normálně. Ne jako s kolečkem v systému.

Jenže pak přišel dopis od majitele bytu. Někdo si stěžoval na psa. Zákaz zvířat byl v nájemní smlouvě. Majitel mi zavolal a mluvil ostře. Řekl, že buď pes pryč, nebo výpověď. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi lepily od levného kafe a v nose jsem cítila pach psí konzervy. Rony mi položil bradu na stehno. Teplá, těžká. A já věděla, že ho nedám do útulku.

To bylo druhé nevratné rozhodnutí: odstěhovat se. Ne proto, že bych byla hrdinka. Protože jsem si nedovedla představit, že ho odvedu někam, kde bude štěkat mezi cizími. Začala jsem hledat podnájem, kde psa dovolí. V Brně to znamenalo vyšší kauci a často i vyšší nájem. Peníze jsem neměla. Prodala jsem staré kolo, co mi zůstalo po Petrovi, a zrušila jsem dovolenou, kterou jsem stejně nikam nechtěla. Byla to logistika, kterou jsem nezvládala. Stěhování v zimě, krabice v tramvaji, Ronyho stres.

V práci mi mezitím dali ultimátum. Buď nastoupím, nebo končím. Seděla jsem v šatně, kolem mě pach deodorantů a umělé kávy. Slyšela jsem kolegyni, jak se směje něčemu na telefonu. V hlavě mi hučelo. Před očima jsem měla Ronnyho, jak doma škrábe na dveře a pak zůstane sám. A taky jsem cítila, že já sama už tam sedět nemůžu. Že se mi stáhne žaludek pokaždé, když zazvoní linka.

Třetí nevratné rozhodnutí přišlo v té šatně. Podala jsem výpověď. Ne s vítězstvím. Se strachem. Věděla jsem, že budu mít méně peněz. Že budu řešit úřad práce, potvrzení, papíry. Ale taky jsem věděla, že jestli to neudělám, zlomím se.

Stěhovali jsme se do menšího bytu v Králově Poli. Starší dům, žádný výtah, vrzající schody. V bytě to vonělo starým dřevem a trochu zatuchlinou, ale bylo tam povoleno zvíře. První noc Rony chodil po místnosti, čenichal rohy a pak si lehl k posteli. Jeho tělo hřálo přes tenkou přikrývku, když se mi opřel o nohu. Slyšela jsem jeho klidné dýchání a najednou jsem se rozbrečela. Ne dramaticky. Tiše, do polštáře. Protože jsem cítila, že se o něco opírám.

Jenže vyhoření nepřestalo jen tím, že jsem změnila adresu a práci pustila. Ráno jsem někdy nemohla vstát. Rony mě tahal ven i tak. Jednou jsem na chodníku dostala závrať. Opřela jsem se o zeď, studená omítka mi tlačila do dlaně. Rony se ke mně přitiskl bokem, jako by mě podpíral. Jeho srst byla hrubá a mokrá od mrholení. V tu chvíli jsem si připustila, že tohle není jen únava.

Objednat se k psycholožce přes pojišťovnu trvalo týdny. Volala jsem na čísla, kde mi říkali, že nemají kapacitu. Nakonec mi pan Novák dal kontakt na jednu terapeutku, která brala i samoplátce, ale levněji. Seděla jsem v čekárně, cítila dezinfekci a mokré kabáty. Rony zůstal doma, a já měla poprvé výčitky, že ho nechávám. Přesto jsem vešla.

Terapie nebyla zázrak. Byla to práce. Učila jsem se říkat nahlas, že jsem vyhořelá. Že se bojím, že už nikdy nebudu mít energii. A taky že jsem naštvaná, že mě pes „donutil“ žít podle něčeho jiného než podle práce a strachu. Bylo mi trapně to přiznat. Ale byla to pravda.

Rony mezitím změnil i můj vztah k lidem. Ne v romantickém smyslu. Prakticky. Na procházkách jsem začala mluvit s lidmi. Jedna mladá maminka mi jednou pomohla, když Rony začal kulhat. Další pán mi poradil, kde koupit levnější granule v Albertu. Z drobných rozhovorů se stalo něco, co mi chybělo. Kontakty bez očekávání.

Největší strach přišel na jaře. Rony se jednou v parku rozběhl za holubem a vytrhl mi vodítko. Viděla jsem jen, jak mizí mezi stromy. Srdce mi bušilo tak, že jsem cítila puls v krku. Vzduch voněl čerstvou trávou a výfukovými plyny z blízké silnice. Běžela jsem, plíce mi pálily. Křičela jsem jeho jméno, až se mi lámal hlas. V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem na něm závislá.

Našla jsem ho u křoví, jak se třese. Uvízl v pletivu a na tlapě měl odřeninu. Klečela jsem v hlíně, ruce špinavé, a opatrně jsem mu uvolňovala nohu. Když jsem ho pak obejmula, cítila jsem, jak mu buší srdce. Rychle, zběsile. Přitiskl se ke mně a funěl mi do krku. Ten horký dech mi připomněl tu noc na chodbě. Jenže teď jsem věděla, že ho nechci ztratit.

Dnes nemám ideální život. Pořád počítám peníze. Veterina mě občas zaskočí a někdy mám strach, že přijde účet za energie a já to nedám. Práci jsem našla jinou, na poloviční úvazek v malé kanceláři. Není to sen, ale je to tiché. A já se učím říkat si o pomoc dřív, než spadnu.

Rony je pořád trochu divoký a někdy mě štve. Když v noci štěká na zvuky na chodbě, mám chuť křičet. Když mi v dešti otře mokrou srst o kalhoty, cítím ten typický psí pach a vím, že mě čeká praní. Ale pak si lehne vedle mě, jeho tělo hřeje, a já si uvědomím, že jsem díky němu udělala kroky, které bych sama nikdy neudělala.

A teď se ptám vás: když vám do života vstoupí bytost, která vás stojí peníze, čas a nervy, kde je hranice mezi zodpovědností a sebezničením? A poznali jste někdy, že právě tahle hranice je místo, kde se člověk konečně začne měnit?