Myslela jsem, že mám dokonalého zetě… dokud mi nevystavil fakturu za hlídání vnučky. Příběh, který roztrhl naši rodinu.

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela e-mail a spatřila přílohu s názvem „Faktura – hlídání Aničky“. Ruce se mi roztřásly a srdce mi bušilo až v krku. Seděla jsem u kuchyňského stolu, kde jsem ještě před chvílí skládala prádlo, a teď jsem zírala na řádky: 20 hodin hlídání, 200 Kč za hodinu, celkem 4 000 Kč. Pod tím strohý podpis: Tomáš Novotný.

Ještě před týdnem bych přísahala, že mám nejlepšího zetě na světě. Tomáš byl vždycky ochotný pomoct, s mojí dcerou Lenkou tvořili krásný pár a jejich Anička byla moje sluníčko. Když mě poprosili, jestli bych mohla Aničku pohlídat, protože oba mají v práci uzávěrky, neváhala jsem ani minutu. Vždyť co je lepšího než trávit čas s vlastní vnučkou? Pekly jsme bábovku, hrály si na zahradě, četly pohádky. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by to někdo mohl brát jako službu za peníze.

Když se Lenka s Tomášem vrátili, byli unavení, ale vděční. Tomáš mi poděkoval a objal mě. „Moc děkujeme, maminko,” řekla Lenka a já cítila hrdost i radost. Jenže pak přišel ten e-mail. Seděla jsem tam dlouhé minuty a přemýšlela, jestli je to nějaký špatný vtip. Zavolala jsem Lence.

„Lenko, co to má znamenat? Proč mi Tomáš poslal fakturu?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se Lenka rozplakala. „Mami, já nevím… On říká, že když někdo hlídá dítě tak často jako ty, měl by za to dostat zaplaceno. Prý je to fér.“

„Ale vždyť jsem tvoje máma! Anička je moje vnučka! To přece není práce, to je rodina!“

Lenka jen vzlykala a já cítila, jak se mezi námi něco láme. Vždycky jsme si byly blízké. Po smrti mého muže jsme držely při sobě ještě víc. A teď? Najednou jsem byla někdo cizí, kdo má posílat číslo účtu.

Další den jsem šla za Tomášem osobně. Seděl v obýváku a klikal do notebooku.

„Tomáši, proč jsi mi poslal tu fakturu?“ zeptala jsem se tiše.

Ani se na mě nepodíval. „Protože si myslím, že je to spravedlivé. Když bychom dali Aničku do školky nebo k paní na hlídání, taky bychom platili. Ty jsi nám pomohla, tak ti chceme zaplatit.“

„Ale já nejsem cizí paní! Já jsem babička!“

Tomáš pokrčil rameny. „Já to takhle mám nastavené. Peníze jsou férové.“

Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Vždycky jsem věřila, že rodina je o lásce a podpoře, ne o účtech a fakturách. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem Lence pomáhala s úkoly, když byla malá, na noci strávené u její postele s horečkou. Nikdy mě nenapadlo chtít za to zaplatit.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou zahradu. Anička tam běhala minulý týden a smála se na celé kolo. Teď bylo ticho. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala něco špatně. Jestli jsem byla moc ochotná? Nebo jestli dnešní mladí už prostě všechno počítají na peníze?

Za pár dní mi přišla další zpráva od Tomáše: „Prosím o číslo účtu.“ Už ani pozdrav.

Zavolala jsem své sestře Janě. „Co bys dělala ty?“ ptala jsem se zoufale.

Jana chvíli mlčela. „Já bych jim nic neposílala. Ale možná bys měla říct Lence, jak moc tě to bolí.“

A tak jsem napsala Lence dlouhý dopis. Popsala jsem jí všechno – jak mě mrzí, že mezi námi stojí peníze, jak moc miluju Aničku a jak mě bolí představa, že bych měla být jen další položka v jejich rozpočtu.

Lenka mi odpověděla až po týdnu. „Mami, promiň. Já to taky nechci takhle. Ale Tomáš je tvrdohlavý a pořád říká, že je to správné.“

Od té doby už mě o hlídání nepožádali. S Aničkou se vídám jen občas na návštěvě a pokaždé cítím mezi námi napětí. Tomáš se mnou skoro nemluví.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Je opravdu dnešní svět už jen o penězích? Kde se ztratila ta obyčejná rodinná blízkost? A mám vůbec ještě šanci to napravit?

Možná nejsem jediná babička v Česku, která něco podobného zažila. Co byste dělali vy? Má rodina cenu peněz?