Můj tchán mě nenávidí: Dva roky bez kontaktu a stále to bolí

„Tak ty si myslíš, že jsi lepší než my všichni, viď?“ zasyčel pan Vojtěch přes stůl, když jsem mu podávala talíř s gulášem. Jeho pohled byl ledový a v místnosti se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Můj manžel Petr seděl vedle mě, ruce sevřené v pěst pod stolem, oči sklopené. V tu chvíli jsem věděla, že tohle je naposledy, co jsme přijeli na nedělní oběd do jeho bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách.

Všechno to začalo už dávno předtím, než jsme se s Petrem vzali. Pan Vojtěch byl vždycky ten typ člověka, který musí mít poslední slovo. „Chlap má být chlap,“ opakoval pořád dokola. „A ženská má držet hubu a krok.“ Když jsem poprvé slyšela tuhle větu, myslela jsem si, že žertuje. Ale on to myslel vážně. A Petr? Ten se vždycky jen omluvně usmíval a šeptal mi do ucha: „On už je takový, vydrž to.“

Jenže já jsem nevydržela. Po svatbě se všechno zhoršilo. Každá návštěva byla jako výslech. „Proč nemáte děti? Co děláš celý den v té práci? Petr by měl být doma dřív, ne se honit za kariérou kvůli tobě!“ A Petr mlčel. Vždycky mlčel. Jednou jsem mu to vyčetla doma v kuchyni, když jsem myla nádobí: „Proč se mě nikdy nezastaneš?“

„Je to můj táta,“ odpověděl tiše. „Nechci se s ním hádat.“

Ale já už nemohla dál. Když mi pan Vojtěch jednou řekl, že jsem „rozmazlená pražská fiflena“, která mu „kazí syna“, rozbrečela jsem se přímo u stolu. Petr mě tehdy poprvé vzal za ruku a řekl: „Tati, takhle už nikdy nemluv.“

Od té doby jsme k němu přestali jezdit. Nejdřív to byly výmluvy – moc práce, nemoc, dovolená. Pak jsme přestali odpovídat na telefonáty. Pan Vojtěch nám začal psát dopisy – dlouhé, plné výčitek a urážek. „Petr už není můj syn,“ stálo v jednom z nich. „Jsi pod pantoflem a necháš si poroučet od ženské.“

Petr ty dopisy schovával do šuplíku a nikdy o nich nemluvil. Já jsem je jednou našla a přečetla všechny najednou. Bylo mi zle. Tolik nenávisti v několika řádcích! Přesto jsem cítila vinu. Co když je to opravdu moje chyba? Co když jsem Petrovi vzala rodinu?

Jednoho večera jsme seděli na balkoně našeho bytu v Králově Poli a dívali se na světla města. Petr mlčel a já cítila, jak mezi námi visí něco nevyřčeného.

„Chybí ti?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak jen přikývl.

„Ale už s tím nic neudělám,“ dodal po chvíli.

Začali jsme žít bez jeho otce. Bylo to zvláštní – na jednu stranu úleva, na druhou prázdnota. Moje máma mi říkala: „Aspoň máte klid.“ Ale já věděla, že Petr trpí.

Jednou jsme potkali paní Novotnou, sousedku z dětství. „Váš táta je pořád stejný,“ povzdechla si. „Pořád říká, že jste ho zradili.“

Petr se ten večer opil do němoty a poprvé mi řekl: „Já ho vlastně nenávidím.“

Bylo to jako otevření stavidel. Najednou začal mluvit o všem – o dětství plném strachu, o tom, jak ho táta bil za každou maličkost, o tom, jak nikdy nesměl projevit slabost nebo plakat.

„A teď mám pocit, že jsem selhal i jako syn,“ řekl nakonec.

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Dva roky jsme s panem Vojtěchem nepromluvili ani slovo. Občas nám někdo z rodiny zavolá – prý je nemocný, prý stárne a je sám. Ale Petr vždycky jen zavrtí hlavou: „Já už nemůžu.“

Někdy si říkám, jestli jsme udělali správně. Jestli bychom neměli odpustit – kvůli sobě, kvůli budoucnosti, kvůli dětem, které možná jednou budeme mít.

Ale pak si vzpomenu na ten pohled přes stůl a na všechna ta slova, která bolí ještě dnes.

Co byste udělali vy? Má smysl snažit se o usmíření za každou cenu? Nebo je někdy lepší nechat minulost minulostí?