Můj syn mi přestal volat: Proč se vrací k ženě, která mu zlomila srdce?

„Proč mi neodpovídáš, Tomáši? Proč už nejsem součástí tvého života?“ šeptám do ticha kuchyně, kde na stole chladne čaj a mobil mlčí. Je to už měsíc, co mi můj syn naposledy zavolal. Můj Tomáš, kterého jsem vychovala sama po smrti jeho otce, se mi vzdaluje každým dnem víc a víc. A já nevím, jak ho získat zpět.

Pamatuji si, jak jsem ho držela v náručí, když byl malý a bál se bouřky. Teď mám pocit, že bouřka je mezi námi. Všechno začalo tím rozvodem. Jeho žena, Lucie, byla vždycky komplikovaná. Nikdy jsem ji neměla ráda, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Kvůli Tomášovi. Kvůli vnoučatům. Ale když ho opustila kvůli jinému muži a nechala ho samotného s dětmi na víkendy, myslela jsem si, že je konec. Že Tomáš konečně uvidí pravdu.

Jednoho večera, když přišel domů úplně zlomený, sedli jsme si spolu ke stolu. „Mami, já už nevím, co mám dělat,“ řekl tehdy a v očích měl slzy. „Proč mě Lucie nechce? Co jsem udělal špatně?“

Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit, že někdy lidé prostě nejsou pro sebe stvoření. Že někdy je lepší jít dál. Ale on mě neposlouchal. Pořád doufal, že se Lucie vrátí. A já doufala, že čas všechno zahojí.

Jenže čas nic nezahojil. Naopak. Po roce samoty a ticha mi Tomáš jednoho dne oznámil: „Mami, Lucie se chce vrátit. Prý udělala chybu.“

Ztuhla jsem. „A ty jí to věříš?“

„Chci tomu věřit,“ odpověděl tiše.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Chtěla jsem mu říct všechno, co si myslím – že Lucie je sobecká, že mu zlomila srdce a že to udělá znovu. Ale místo toho jsem jen mlčela a dívala se na něj. Na svého dospělého syna, který byl najednou zase tím malým klukem hledajícím lásku.

Od té doby se všechno změnilo. Tomáš začal trávit víc času s Lucií a její rodinou než se mnou a vnoučaty. Přestával mi volat, přestával mě navštěvovat. Když jsem mu psala zprávy, odpovídal jedním slovem nebo vůbec.

Jednou jsem to nevydržela a šla za ním domů. Otevřela mi Lucie s úsměvem: „Dobrý den, paní Novotná.“

„Je Tomáš doma?“ zeptala jsem se.

„Je unavený z práce,“ odpověděla chladně. „Můžete mu něco nechat?“

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě. Odešla jsem domů a poprvé v životě brečela do polštáře jako malá holka.

Další týdny byly jen o čekání. Čekání na zprávu, na zavolání, na pozvání na oběd. Nic nepřišlo. Když jsem potkala sousedku paní Dvořákovou v obchodě a ta se mě ptala na Tomáše, jen jsem pokrčila rameny: „Má teď jiné starosti.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Udělala jsem někde chybu? Byla jsem příliš upřímná? Měla jsem Lucii víc přijmout? Nebo jsem měla být tvrdší a říct Tomášovi pravdu do očí?

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Jana: „Musíš ho nechat být. On si musí přijít na to sám.“

Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Jak mám jen tak přihlížet tomu, jak si ničí život?

Vzpomínám si na jeden večer před lety, kdy jsme s Tomášem seděli u televize a on mi řekl: „Mami, nikdy mě neopouštěj.“ Teď mám pocit, že on opustil mě.

Všichni kolem mě říkají: „To přejde.“ Ale co když ne? Co když už nikdy nebudeme mít ten vztah jako dřív?

Nedávno jsem potkala Tomáše náhodou na náměstí. Šel vedle Lucie a drželi se za ruce. Když mě uviděl, zarazil se.

„Ahoj mami,“ řekl rozpačitě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem tiše.

Lucie se usmála: „Tomáš má teď hodně práce.“

Jen jsem přikývla a odešla pryč. Celou cestu domů mi v hlavě zněla jediná otázka: Proč mě můj vlastní syn nepotřebuje? Proč dává přednost ženě, která ho tolikrát zradila?

Sedím teď večer v kuchyni a píšu tyto řádky s nadějí, že nejsem jediná matka v Česku, která něco podobného zažila. Možná mi někdo poradí – mám bojovat o svého syna? Nebo ho nechat jít a doufat, že jednou pochopí?

Co byste udělali vy? Má matka právo zasahovat do života svého dospělého dítěte? Nebo je lepší mlčet a čekat?