Můj syn mi každý měsíc posílal peníze… ale nikdy jsem je nedostala. To, co jsem viděla na kamerách v bance, naši rodinu roztrhalo na kusy.

„To není možné! To prostě není možné!“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem už po několikáté stála před bankomatem a kontrolovala zůstatek. Bylo to přesně rok od chvíle, kdy mi můj syn Tomáš slíbil, že mi bude každý měsíc posílat peníze na přilepšenou k důchodu. Vždycky byl hodný kluk, nikdy jsem s ním neměla větší problémy. Ale teď… teď jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Mami, neboj se, všechno bude v pořádku. Každý měsíc ti pošlu tři tisíce, abys měla na léky a jídlo,“ říkal mi tehdy do telefonu. Jeho hlas byl plný starostlivosti a já byla tak vděčná. Jenže peníze nikdy nepřišly. Nejprve jsem si myslela, že je to chyba banky. Pak jsem začala pochybovat o sobě – jestli jsem něco nezapomněla, nespletla číslo účtu… Ale všechno bylo správně.

Začala jsem být zoufalá. Každý měsíc jsem čekala na výpis z účtu a pokaždé tam byla jen moje malá penze. Když jsem se Tomáše ptala, vždycky mě uklidňoval: „Mami, poslal jsem to, fakt! Zkontroluj si to ještě jednou.“

Jednoho dne už jsem to nevydržela a vydala se přímo do pobočky České spořitelny na náměstí. Byla jsem nervózní, ruce se mi třásly. Paní za přepážkou byla milá, ale když jsme spolu procházely výpisy a převody, bylo jasné, že peníze opravdu od Tomáše chodily. Ale na mém účtu nikdy neskončily.

„Paní Novotná, tady vidím, že převod byl proveden, ale pak… tady je výběr hotovosti na pobočce. To jste byla vy?“ zeptala se mě úřednice a ukázala na několik transakcí.

„Ne! Já si nikdy nevybírám hotovost na pobočce! Vždycky jen kartou v obchodě nebo bankomatem!“ odpověděla jsem rozrušeně.

Úřednice se zamračila a nabídla mi možnost podívat se na záznamy z bezpečnostních kamer. Souhlasila jsem – i když jsem měla strach. Co když tam uvidím něco hrozného?

A pak přišel ten okamžik. Seděla jsem v malé kanceláři s vedoucím pobočky a sledovala rozmazané záběry z kamery. Viděla jsem ženu v mém věku – ale nebyla jsem to já. Byla to moje vlastní dcera Jana! Moje dcera! Jak tam stojí u přepážky, podepisuje papíry a vybírá peníze z mého účtu.

Zamrazilo mě po celém těle. Nevěřila jsem vlastním očím. Jana byla vždycky ta zodpovědná, ta hodná dcera, která mi pomáhala s nákupy a chodila se mnou k lékaři. Nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopná něčeho takového.

Když jsem přišla domů, seděla jsem dlouho v kuchyni a jen zírala do prázdna. Hlavou mi běžely vzpomínky na dětství mých dětí – jak si spolu hráli na zahradě, jak jsme společně slavili Vánoce… Jak se tohle mohlo stát?

Večer přišla Jana domů. „Ahoj mami, jak ses dneska měla?“ zeptala se jako obvykle.

„Jano… musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Sedly jsme si ke stolu a já jí všechno řekla – o návštěvě banky, o kamerách, o tom, co jsem viděla.

Nejdřív zapírala. „To není pravda! To musí být nějaký omyl!“ Ale pak se rozplakala a přiznala se. Prý měla dluhy, prý nevěděla kudy kam… Prý mě nechtěla okrást, jen si chtěla půjčit a vrátit to později.

„Jano! Vždyť jsi mi vzala všechno! Ty peníze byly od Tomáše! On myslel, že mi pomáhá…“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Jana jen seděla a plakala. „Promiň mami… já už nevěděla co dělat…“

Když se to dozvěděl Tomáš, přijel hned druhý den z Brna. Byl vzteklý jako nikdy předtím. „Jak jsi mohla? Vždyť jsi máma! Jak jsi mohla okrást vlastní mámu?“ křičel na Janu a já mezi nimi stála jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Jana odešla z domu, Tomáš s ní nemluví dodnes. Já žiju sama v našem starém bytě na sídlišti a každý den přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Byla to moje vina? Měla jsem si všimnout dřív? Nebo je prostě život někdy krutý a nespravedlivý?

Od té doby už nevěřím nikomu tak jako dřív. Peníze od Tomáše teď chodí přímo na účet pod dohledem banky a já si je vybírám jen kartou. Ale radost z nich už nemám.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím: Dá se vůbec někdy odpustit taková zrada? A může rodina přežít něco takového? Co byste udělali vy na mém místě?