Můj muž má bohaté rodiče, ale náš syn žije v malém bytě: Proč nám nepomůžou?

„Proč to pořád řešíš, Gábore? Vždyť jste dospělí, měli byste se postarat sami o sebe!“ slyším skrz dveře hlas mé tchyně. Stojím v kuchyni našeho malého bytu na pražském sídlišti a v ruce svírám hrnek s čajem. Ruce se mi třesou. V obýváku sedí náš čtyřletý syn Matýsek a skládá z lega domeček – větší, než je ten náš.

Gábor právě volá svým rodičům. Jeho hlas je tichý, ale napjatý. „Mami, vždyť víš, že jsme si našetřili skoro všechno, ale na tu hypotéku nám pořád chybí. Matýsek potřebuje svůj pokoj. Vždyť vy máte tolik peněz…“

Ticho. Pak jen chladná odpověď: „Gábore, my jsme si taky všechno vybudovali sami. Nechceme, abyste byli závislí.“

Zavírám oči a cítím slzy. Už poněkolikáté za poslední měsíce. Kdybychom měli aspoň trochu podpory… Ale Gáborovi rodiče jsou jiní než ti moji. Moje maminka by nám dala poslední korunu, kdyby mohla. Ale ona je zdravotní sestra v nemocnici v Kolíně a táta už roky dělá nočního hlídače. Nemají nic navíc.

Gáborovi rodiče žijí v obrovském domě v Dejvicích, jezdí na dovolené do Alp a na chalupu do Krkonoš. Když jsme se brali, doufala jsem, že mě přijmou jako vlastní dceru. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá – dcera prodavačky a hlídače.

„Mami, pojď si hrát!“ volá Matýsek a tahá mě za ruku. Sednu si k němu na koberec a stavíme spolu věž. On se směje, já se snažím usmívat taky. Ale v hlavě mi běží jen to jedno: Proč nám nechtějí pomoct? Proč je jim jedno, že jejich vnuk vyrůstá v bytě, kde není místo ani na dětskou postel?

Večer sedíme s Gáborem u stolu. Je bledý a mlčí. „Co ti řekli?“ ptám se tiše.

„Že máme být samostatní. Že oni nám taky nikdo nepomohl.“

„Ale vždyť mají tolik…“ začnu.

„Já vím,“ přeruší mě Gábor a sklopí oči. „Ale pro ně je to princip.“

Cítím vztek i bezmoc. Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě. Že když je někdo v nouzi, pomůžeš mu. Ale tady to neplatí.

Další dny jsou jako přes kopírák. Ráno vstávám dřív než Gábor – on pracuje jako programátor z domova, já chodím do školky s Matýskem a pak na půl úvazku do knihovny. Každou korunu obracíme dvakrát. Když přijde složenka za elektřinu nebo zvýšení nájmu, mám chuť brečet.

Jednou večer sedíme s Gáborem u vína a on najednou řekne: „Víš, že jsem jim dneska řekl, že už o penězích mluvit nebudu?“

„A co řekli?“

„Že je to dobře.“

Zasměju se – hořce. „Takže jim je fakt jedno, jak žijeme?“

Gábor pokrčí rameny. „Možná si myslí, že nás tím vychovávají.“

Vzpomenu si na Vánoce u nich doma – stůl plný jídla, drahé dárky pod stromkem, ale pro Matýska jen knížka a autíčko z hračkářství. Vždycky jsem měla pocit, že nás berou jako chudé příbuzné.

Jednou přijde moje maminka na návštěvu a přinese Matýskovi domácí buchtu a staré plyšáky z mého dětství. Sedíme spolu u kávy a ona se mě ptá: „A co Gáborovi rodiče? Pomůžou vám?“

Zavrtím hlavou. „Nechtějí.“

Maminka mě pohladí po ruce. „To je mi líto, holčičko.“

Cítím se jako selhání – pro Matýska i pro sebe. Snažím se být silná, ale někdy mám pocit, že už nemůžu dál.

Jednoho dne přijde Gábor domů dřív a vypadá rozrušeně.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Volal mi táta,“ řekne tiše. „Řekl mi, že bych měl myslet na to, jak těžké to měli oni po revoluci. Že jsme rozmazlení.“

Zamrazí mě to. „Ale my přece nechceme nic zadarmo! Jen trochu podpory…“

Gábor si sedne ke mně a obejme mě. „Já už nevím, jak jim to vysvětlit.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom všem – o tom, jak jsme každý z jiné rodiny, z jiného světa. O tom, jak moc bych chtěla dát Matýskovi víc – vlastní pokojík, zahradu, klidné dětství bez hádek o peníze.

Ráno jdu s Matýskem do školky a potkám sousedku Janu na chodbě.

„Jak se máte?“ ptá se mile.

Usměju se unaveně. „Jde to…“

„Nebojte,“ říká Jana tiše. „My jsme taky začínali v garsonce a teď máme tři plus jedna. Chce to čas.“

Ale já vím, že čas není všechno. Někdy prostě potřebujete pomocnou ruku – zvlášť od těch nejbližších.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Má cenu dál bojovat? Má cenu doufat, že jednou pochopí? Nebo máme začít žít tak, jako by žádná širší rodina neexistovala?

Možná nejvíc bolí to odmítnutí – ne kvůli penězům samotným, ale kvůli tomu pocitu, že pro ně nejsme dost důležití.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Jak dlouho vydrží člověk bojovat jen z lásky? A co byste udělali vy na mém místě?