Moje tchyně mi dala ultimátum – příběh Emy z Brna, která musela volit mezi sebou a rodinou

„Ema, buď se přizpůsobíš, nebo si najdi jinou rodinu!“ Její hlas zněl v kuchyni jako rána bičem. Stála jsem tam, s rukama ponořenýma do dřezu, a v hlavě mi hučelo. Moje tchyně, paní Věra, byla vždycky dominantní žena, ale tentokrát překročila všechny meze. Bylo úterý večer, venku pršelo a já jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ ozval se slabě můj manžel Petr, ale jeho hlas zněl spíš prosebně než rozhodně. Věra se na něj jen pohrdavě podívala. „Petr je můj syn a já vím, co je pro něj nejlepší. Ty jsi tady jen host, Emo. A hosté se musí chovat slušně.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se nadechla a řekla: „Nejsem host. Jsem Petrova žena. A mám právo být tady.“

Věra se ušklíbla. „Právo? Právo máš jen tehdy, když budeš dělat, co je správné pro rodinu. A správné je, abys přestala pracovat, začala se starat o domácnost a konečně nám dala vnouče. Jinak nemáš v našem domě co dělat.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že Věra má ráda kontrolu, ale tohle bylo příliš. Petr stál mezi námi, neschopný cokoliv říct. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale odmítla jsem je pustit. „Tohle není fér,“ zašeptala jsem.

„Život není fér, Emo. Buď se přizpůsobíš, nebo odejdi. Já už jsem rozhodla.“

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Petra, který se tvářil, že spí, ale podle jeho dechu jsem poznala, že je vzhůru. „Petře, co budeme dělat?“ zašeptala jsem do tmy.

Chvíli bylo ticho. Pak se otočil. „Já nevím. Máma je prostě taková. Vždycky byla. Ale nechci tě ztratit.“

„A co když mě ztratíš právě tím, že nic neuděláš?“

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. V kuchyni už seděla Věra, pila kávu a četla noviny. „Dobré ráno,“ řekla jsem tiše.

„Rozhodla ses?“ zeptala se bez zvednutí očí.

„Ano. Rozhodla jsem se, že se nenechám vydírat. Mám svoji práci ráda. Nechci být jen hospodyně. A dítě chci, až budu připravená, ne až mi to někdo nařídí.“

Věra odložila noviny a zadívala se na mě. „Takže si vybíráš sebe místo rodiny?“

„Ne. Vybírám si sebe i rodinu. Ale ne za cenu, že se ztratím.“

Věra vstala, prošla kolem mě a tiše řekla: „Tohle ještě budeš litovat.“

Ten den jsem šla do práce s hlavou plnou myšlenek. Moje kolegyně Jana si všimla, že nejsem ve své kůži. „Co se děje, Emo?“

Všechno jsem jí vyklopila. Jana mě objala. „Tchyně jsou někdy hrozné. Ale musíš si stát za svým. Jinak tě semelou.“

Celý týden byl v našem bytě dusno. Petr se snažil být neutrální, ale bylo vidět, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Věra mi přestala mluvit. Dokonce i když jsem uvařila večeři, jen mlčky seděla a pak odešla do svého pokoje.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Petra sedět v obýváku, hlavu v dlaních. „Mluvila s tebou máma?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Řekla mi, že pokud s tebou zůstanu, už mě nechce vidět. Že jsem zklamal rodinu.“

Sedla jsem si vedle něj. „Petře, já tě miluju. Ale nemůžu žít v domě, kde mě někdo nenávidí jen proto, že jsem jiná. Musíme se rozhodnout.“

Petr mlčel. Pak tiše řekl: „Najdeme si vlastní byt. Už toho mám dost.“

Bylo to, jako by mi spadl kámen ze srdce. Ale zároveň jsem cítila smutek. Věděla jsem, že tímhle rozhodnutím ztratíme část rodiny. Ale možná jsme tím získali něco důležitějšího – svobodu.

Stěhování bylo hektické. Věra se s námi nerozloučila. Jen stála ve dveřích, ruce zkřížené na prsou, a dívala se, jak odnášíme poslední krabici. V jejích očích jsem viděla bolest, ale i hrdost. Možná doufala, že se vrátíme. Možná si myslela, že bez ní nezvládneme žít.

První noc v novém bytě byla zvláštní. Bylo ticho, ale ne to dusivé ticho, které panovalo u Věry doma. Bylo to ticho svobody. Petr mě objal a zašeptal: „Děkuju, že jsi mě donutila se rozhodnout.“

O několik týdnů později mi přišel dopis. Byla to Věra. Psala, že jí chybíme, ale že stále nesouhlasí s naším rozhodnutím. Ale že pokud budeme někdy potřebovat pomoc, máme se ozvat.

Nevím, jestli se naše vztahy někdy zlepší. Ale vím, že jsem udělala správnou věc. Naučila jsem se říct 'dost’ a postavit se za sebe. Možná to stálo hodně, ale získala jsem sebe samu zpět.

Někdy si říkám – kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Kolik z nás se bojí říct 'dost’, protože nechceme ztratit rodinu? A není někdy lepší ztratit něco, co nás ničí, než ztratit samu sebe?