Moje snacha mi dala nemožnou volbu: sklep, nebo domov důchodců. Ale já jsem našel třetí cestu.

„Tati, prosím tě, nehádej se se Zuzanou. Je to pro všechny těžké,“ šeptal Benjamín, zatímco jeho žena stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Bylo to sotva měsíc po pohřbu mé ženy Aleny a já jsem se snažil najít v jejich domě aspoň kousek klidu. Místo toho jsem stál uprostřed cizí kuchyně a poslouchal, jak mi vlastní snacha diktuje podmínky.

„Pane Gregore, buď budete bydlet dole ve sklepě, nebo vám Benjamín pomůže najít nějaký pěkný domov pro seniory. My už prostě nemáme místo,“ pronesla Zuzana ledově klidným hlasem. Její slova mě bodla do srdce. Sklep byl tmavý, vlhký a voněl zatuchlinou. Když jsem tam poprvé sestoupil, připomnělo mi to staré časy na vojně – jenže tehdy jsem byl mladý a plný sil, teď jsem měl pocit, že mě to místo pohltí.

Benjamín se na mě díval provinile. „Tati, víš, že bych ti rád pomohl… Ale Zuzana má pravdu, máme jen tři pokoje a děti potřebují svůj prostor.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Celý život jsem dřel, abych rodině zajistil střechu nad hlavou, a teď mě vlastní krev posílá do sklepa nebo do domova důchodců. V hlavě mi běžely vzpomínky na Alenu – jak jsme spolu sedávali na lavičce před domem, jak jsme se smáli dětským hrám na zahradě. Teď jsem byl jen přítěží.

První noc ve sklepě byla horší než všechny noční můry. Ležel jsem na staré rozvrzané posteli mezi krabicemi s vánočními ozdobami a slyšel nad sebou tlumené hlasy rodiny. Každý smích, každé zaklepání dveří mi připomínalo, že už nejsem součástí jejich života. Ráno jsem se probudil s bolavými zády a rozhodl se jít ven na procházku.

Na lavičce v parku jsem potkal starého známého – pana Novotného. „Gregoré! Ty žiješ? Už tě tu dlouho nebylo vidět.“

Povídali jsme si o všem možném a já mu nakonec vyprávěl svůj příběh. Novotný se zamračil: „To je dneska běžné. Děti mají svůj život a my jsme jim na obtíž. Ale víš co? Já bych do domova nešel ani za nic. Máme tu v ulici starý dům po paní Křížkové, je prázdný. Co kdybychom ho dali dohromady?“

Ta myšlenka mě zasáhla jako blesk. Celý život jsem byl zvyklý něco budovat – proč bych měl teď jen čekat na smrt v nějakém ústavu nebo plesnivět ve sklepě?

Když jsem večer přišel domů, Zuzana už čekala v kuchyni. „Tak co jste rozhodl?“ zeptala se bez špetky citu.

„Mám ještě jednu možnost,“ odpověděl jsem klidněji, než jsem se cítil. „Najdu si vlastní bydlení.“

Benjamín vypadal překvapeně. „Tati, to přece nemyslíš vážně! Kde bys vzal peníze?“

„Něco mám našetřeno a zbytek si půjčím od Novotného. Pomůže mi s opravou domu po Křížkové.“

Zuzana pokrčila rameny: „Jak myslíte.“ V jejím hlase byla úleva.

Začaly týdny dřiny. S Novotným jsme každý den pracovali na starém domku – opravovali střechu, natírali okna, nosili nábytek z bazaru. Bylo to těžké, ale cítil jsem se zase živý. Každý večer jsme seděli na zápraží s hrnkem čaje a povídali si o starých časech.

Jednou přišla na návštěvu moje vnučka Anička. „Dědo, proč nebydlíš s námi?“ ptala se smutně.

„Víš, Aničko, někdy musí člověk najít vlastní cestu,“ odpověděl jsem jí a pohladil ji po vlasech.

Po pár měsících byl domek hotový. Pozval jsem Benjamína i Zuzanu na návštěvu. Benjamín byl ohromený: „Tati, to jsi zvládl sám?“

„Ne sám – s pomocí přátel,“ usmál jsem se.

Zuzana se rozhlížela po útulném pokoji a poprvé za dlouhou dobu v jejích očích nebyla lhostejnost, ale možná i trocha respektu.

Teď sedím na své nové verandě a přemýšlím: Proč je v dnešní době tak těžké najít pochopení mezi generacemi? Musí být stáří vždycky o samotě a kompromisu? Nebo je možné najít odvahu začít znovu – i když už vám nikdo nevěří?