Moje NE teď zní hlasitěji než všechny koledy: Proč už nikdy nechci připravovat vánoční večeři pro rodinu mého muže

„Markéto, letos to zase zvládneš, viď? Všichni se těší na tvůj bramborový salát,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který neznal pochybnosti. Tchyně. Paní Eva, která dokáže jediným pohledem zpochybnit celý můj smysl pro pořádek i chuť do života. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce od mouky, a v hlavě mi běžela loňská štědrovečerní noc jako špatný film.

„Evo, letos bych ráda, abychom to udělali jinak,“ vydechla jsem opatrně. V telefonu bylo ticho. „Jak jinak?“ ozvalo se nakonec ostřeji, než bych čekala. „No… že bychom třeba každý něco přinesli, nebo byste to letos vzali vy…“

Vzpomněla jsem si na loňský prosinec. Dva týdny před Vánoci jsem už nemohla spát. V práci uzávěrky, doma dvě děti s rýmou a manžel Petr, který mi sice slíbil pomoc, ale nakonec skončil u toho, že „přinese kapra“. Tchyně mi posílala seznam jídel, která „by neměla chybět“, a já se snažila být dokonalá snacha. Nakonec jsem 24. prosince ráno stála v kuchyni od pěti, pekla cukroví, smažila řízky a do toho utírala dětské slzy i nosy.

Když rodina dorazila – tchyně, tchán, švagrová s manželem a jejich dvě děti – v bytě už nebylo místo ani na vzduch. Tchyně hned začala přerovnávat příbory („Takhle to přece nedáváme, Markéto!“), švagrová se rozčilovala, že její syn nemá bezlepkové cukroví („To je dneska základ!“), a Petr seděl u televize s pivem. Večeře byla tichá jen do chvíle, než tchyně poznamenala: „Salát je letos nějaký suchý.“

Ten večer jsem poprvé v životě utekla do koupelny a rozbrečela se. Nikdo si toho nevšiml. Když jsem se vrátila, už se rozbalovaly dárky a já byla neviditelná.

Letos jsem si slíbila, že to tak nebude. Ale když jsem teď slyšela tchynin hlas v telefonu, cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku.

„Markéto, vždyť to zvládáš nejlíp ze všech! My už jsme na to staří,“ pokračovala Eva. „A Petr by byl taky rád doma.“

„Ale já už nechci být ta, co všechno zařídí a pak si ani nesedne ke stolu,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Ticho. Pak hluboký povzdech. „No tak dobře… když myslíš.“

Zavěsila.

Petr přišel domů o půl hodiny později. „Co jsi jí řekla?“ zeptal se bez pozdravu. „Že letos nechci dělat všechno sama.“

„Víš, že máma to bere jako útok? Že ona vždycky všechno dělala pro nás…“

„A já mám být další v řadě? Chci taky prožít Vánoce v klidu! Nechci být služka!“

Petr mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „Tak to uděláme u nich.“

„A kdo bude vařit?“

„Asi máma… nebo objednáme něco.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o večeři. Že jde o roky mlčení, kdy jsem polykala výčitky a snažila se být ta správná snacha i manželka. O to, že když řeknu NE, nejsem zlá – jen chráním samu sebe.

Další dny byly napjaté. Tchyně mi nevolala. Švagrová mi poslala SMS: „Myslela jsem, že jsi rodinný typ.“ Petr byl odtažitý.

Ale já poprvé po letech cítila úlevu. Měla jsem čas s dětmi péct perníčky jen tak pro radost. Šli jsme na trhy, dívali se na pohádky a smáli se.

Na Štědrý den jsme šli k tchyni – ona opravdu objednala catering. Bylo to jiné. Jídlo bylo studené a bez chuti, ale nikdo nekřičel ani neplakal. Tchyně byla unavená a trochu smutná.

Večer mi Petr řekl: „Možná jsme to měli udělat spolu…“

Podívala jsem se na něj: „Možná příště – ale jedině pokud budeme tým.“

Dnes už vím, že říct NE není selhání. Je to začátek něčeho nového – možná těžkého, možná bolestivého, ale pravdivého.

A tak se ptám: Kolikrát jste museli říct NE vy? A co vám to přineslo?