Moje dcera se za mě stydí, protože jí nemohu finančně pomoci. Jsem jen důchodkyně a celý život jsem jí obětovala.

„Mami, prosím tě, nemohla bys mi tentokrát půjčit aspoň deset tisíc? Všichni v rodině Petra si to mezi sebou půjčují, nikdo s tím nemá problém…“

Stála přede mnou v předsíni, v ruce kabelku od nějaké značky, kterou jsem ani neuměla vyslovit. Její hlas byl naléhavý, ale zároveň v něm bylo něco, co jsem nikdy předtím neslyšela – odstup. Moje jediná dcera Jana. Moje holčička, kterou jsem vychovávala sama od chvíle, kdy mi před deseti lety zemřel manžel. Tehdy mi bylo padesát a svět se mi zhroutil. Ale kvůli Janě jsem vstala z postele a šla dál. Kvůli ní jsem učila ještě pár let navíc, abych jí mohla zaplatit vysokou školu. Kvůli ní jsem šetřila každou korunu.

„Janičko, víš přece, že mám jen důchod. Sotva mi to vystačí na nájem a léky…“

Zamračila se. „To je pořád dokola! Všichni kolem mají rodiče, co jim pomáhají. Petrovi rodiče nám koupili auto, platí nám dovolené… A ty? Ty mi nikdy nemůžeš pomoct! Víš, jak trapně se cítím, když se mě ptají, co mi dala máma k narozeninám?“

Zamrazilo mě. Srdce mi bušilo až v krku. „Jano, vždyť víš, že bych ti dala všechno na světě, kdybych mohla… Ale peníze prostě nemám.“

„To je právě ono! Nikdy jsi neměla! Vždycky jsi byla jen obyčejná učitelka. Petrova máma má butik v centru Brna, jeho táta vlastní stavební firmu… A ty? Ty jsi nikdy nic nedokázala!“

Ta slova mě bodla jako nůž. Nikdy nic nedokázala? Vždyť jsem ji vychovala sama! Dala jsem jí vzdělání, domov, lásku…

„Jano,“ zašeptala jsem, „tohle myslíš vážně?“

Odvrátila pohled. „Já… promiň. Ale někdy mě to prostě štve. Všichni kolem mají všechno a já musím pořád počítat každou korunu.“

Sedla jsem si na starou pohovku a cítila, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsme spolu pekly cukroví na Vánoce, jak jsem ji učila jezdit na kole v parku pod Špilberkem, jak plakala první den ve školce a já ji utěšovala.

„Víš, Janičko,“ začala jsem tiše, „když tvůj táta umřel, myslela jsem, že to nezvládnu. Ale kvůli tobě jsem musela být silná. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale snažila jsem se ti dát všechno ostatní – čas, lásku, podporu…“

„Já vím,“ zamumlala a sklopila oči.

„A teď mi říkáš, že se za mě stydíš?“

Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechla: „Někdy jo. Když vidím Petrovu rodinu… Připadám si vedle nich jako nula.“

Zvedla jsem se a přešla k oknu. Venku pršelo. Kapky stékaly po skle jako moje slzy.

„Jano,“ řekla jsem pevněji než kdy dřív, „peníze nejsou všechno. Možná ti nemůžu koupit dovolenou v Chorvatsku nebo nové auto. Ale dala jsem ti to nejcennější – sebe.“

„To nestačí,“ zašeptala.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Celý život jsem žila pro ni. Odmítala jsem nové šaty, abych jí mohla koupit učebnice. Nechodila jsem do divadla, protože jsem šetřila na její školní výlet do Prahy. A teď? Teď tu stojím a slyším od vlastní dcery, že se za mě stydí.

„Možná pro tebe ne,“ odpověděla jsem tiše. „Ale pro mě ano.“

Odešla do kuchyně a já zůstala sama v obýváku. Slyšela jsem cinkání skleniček a pak tiché vzlyky.

Za pár minut přišla zpátky. Oči měla červené.

„Promiň, mami,“ řekla tiše. „Já vím, že jsi pro mě udělala všechno… Jenom je to někdy těžké.“

Objala mě a já cítila její slzy na rameni.

„Já tě mám ráda,“ zašeptala.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem.

Ale někde uvnitř mě zůstala bolest. Ne proto, že bych jí nemohla pomoct penězi – ale proto, že moje láska pro ni nebyla dost.

Dny plynuly a Jana se mi začala vyhýbat. Volala méně často, návštěvy byly kratší. Když přišla příště s Petrem a jeho rodiči na návštěvu, seděla tiše u stolu a téměř nepromluvila.

Petrova matka Alena měla na sobě drahé šaty a parfém voněl po celém bytě.

„Tak co, Marie,“ usmála se na mě sladce, „jak si užíváte důchod?“

„Jakž takž,“ odpověděla jsem upřímně.

Petr se smál nějaké poznámce svého otce o investicích do nemovitostí. Jana seděla mezi nimi jako cizí člověk.

Po jejich odchodu jsem seděla dlouho v tichu a přemýšlela: Kde jsme udělaly chybu? Je opravdu dnešní svět tak krutý? Znamená mateřská láska už vůbec něco?

Dnes večer sedím u okna a dívám se do tmy nad Brnem. V hlavě mi zní Janina slova: „Nikdy jsi nic nedokázala.” A já si říkám – opravdu je úspěch jen o penězích? Nebo je něco špatně v nás všech?

Možná bych měla být hrdá na to, co jsem dokázala – i když to není vidět na bankovním účtu.

Co myslíte vy? Je opravdu mateřská láska méně než peníze? Nebo jsme jen zapomněli na to nejdůležitější?