Mít dítě ve čtyřiceti a nespravit ho? Nemožné. Můj syn je rozmazlený a já nevím, co s tím dál.

„Mami, kde je moje snídaně? Říkal jsem, že chci palačinky, ne chleba s máslem!“ Filipův hlas se rozléhá bytem a já cítím, jak mi v hrudi narůstá tlak. Je sobota ráno, venku prší a já už od sedmi hodin stojím v kuchyni, abych mu udělala radost. Můj muž Petr sedí v obýváku, schovaný za novinami, a dělá, že neslyší. Vždycky to tak bylo – já jsem ta, která řeší Filipovy nálady, jeho požadavky, jeho vztek. Petr se stáhne, když jde do tuhého.

Filip se narodil, když mi bylo čtyřicet. Dlouho jsme se snažili, roky plné nadějí a zklamání, návštěv u lékařů, slz a ticha mezi mnou a Petrem. Když jsem konečně držela v ruce pozitivní test, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Filip byl naše zázračné dítě. A možná právě proto jsem mu nikdy nedokázala nic odepřít. Každý jeho úsměv, každé jeho přání, všechno jsem mu chtěla splnit. „Když už jsme se tak nadřeli, zaslouží si to nejlepší,“ říkávala jsem si. Jenže teď, když je mu patnáct, mám pocit, že jsem mu dala až příliš.

„Mami, slyšíš mě vůbec?“ Filip vchází do kuchyně, mobil v ruce, oči upřené do displeje. „Mám hlad, a ty tady stojíš a nic neděláš.“ Snažím se mu vysvětlit, že palačinky budou za chvíli, ale on jen protočí oči a odchází zpátky do svého pokoje. Dveře za ním hlasitě prásknou. Petr se na mě podívá přes brýle. „Nech ho být, je to puberta. To přejde.“ Ale já vím, že to není jen puberta. Je to něco hlubšího, něco, co jsme mu s Petrem sami způsobili.

Vzpomínám si na všechny ty chvíle, kdy jsem mu dovolila víc, než bylo zdrávo. Když byl malý, nikdy jsem mu neřekla ne. Když chtěl novou hračku, dostal ji. Když chtěl zmrzlinu před večeří, dostal ji. Když nechtěl jít spát, zůstala jsem s ním vzhůru, dokud neusnul. Petr mě varoval: „Musíme být důslední, jinak nám přeroste přes hlavu.“ Ale já jsem ho neposlouchala. Měla jsem strach, že když mu něco odepřu, ztratím jeho lásku. Teď vidím, jak naivní jsem byla.

Filip je dnes úplně jiný než ostatní děti v jeho věku. Má všechno, co si zamane, ale nikdy mu to nestačí. Nedávno přišel domů a oznámil, že chce nový mobil. „Všichni ve třídě už mají lepší,“ řekl a hodil svůj starý telefon na stůl. „A jestli mi ho nekoupíte, tak prostě nebudu chodit do školy.“ S Petrem jsme se pohádali. Já jsem chtěla ustoupit, Petr byl zásadně proti. Nakonec jsem Filipa přesvědčila, že si na nový mobil musí našetřit sám. Byla to první věc, kterou jsme mu odmítli koupit. Týden s námi nemluvil. Doma byl dusno, hádky, ticho, slzy. Petr mi vyčítal, že jsem z něj udělala rozmazleného spratka. Já jsem mu vyčítala, že mi nikdy nepomohl nastavit hranice.

Jednou večer, když jsem myla nádobí, přišel za mnou Filip. „Mami, proč mi všechno zakazujete? Vždycky jsi byla jiná.“ Jeho hlas byl tichý, skoro zlomený. „Všichni mají všechno, jen já ne.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že nemůže mít všechno, co chce, že život takhle nefunguje. Ale on mě neposlouchal. Odešel do pokoje a zabouchl dveře. Sedla jsem si na židli a rozbrečela se. Co jsem to udělala? Kde jsem udělala chybu?

Filip se začal měnit. Ve škole měl problémy, učitelé si stěžovali, že je drzý, neplní úkoly, vyrušuje. Doma byl čím dál víc uzavřený, s námi skoro nemluvil. Jednou jsem slyšela, jak volá kamarádovi: „Moje máma je trapná, nic mi nedovolí.“ Zabolelo mě to. Vždyť jsem pro něj dělala první poslední. Petr mi řekl, že musíme být tvrdší, že musíme nastavit pravidla. Ale já jsem nevěděla jak. Vždycky jsem byla ta hodná máma, která všechno zařídí, všechno dovolí, všechno vyřeší. Najednou jsem měla být ta přísná, která říká ne?

Jednoho dne přišel Filip domů a oznámil, že chce jet s kamarády na víkend na chatu. „Všichni tam budou, jen já ne, protože vy jste nejhorší rodiče na světě.“ Petr byl zásadně proti, já jsem váhala. Nakonec jsme mu to dovolili, ale s podmínkou, že nám bude pravidelně volat. Samozřejmě, že nevolal. Vrátil se v neděli večer, unavený, podrážděný, bez jediné omluvy. Když jsem se ho ptala, co se dělo, jen mávl rukou. „Nech mě být, mami.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mi pomůže pochopit, co se s Filipem děje, co se děje se mnou. Řekla mi, že musím začít myslet i na sebe, že musím být důsledná, že Filip potřebuje hranice. Ale jak to mám udělat, když mám pocit, že už je pozdě? Když jsem mu celý život všechno dovolovala, jak teď najednou začít říkat ne?

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli u stolu, jsem se rozplakala. „Já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že jsem mu zničila život. Že jsem zničila i ten náš.“ Petr mě objal. „Nezničila jsi nic. Jen jsme byli moc hodní. Ale ještě není pozdě to změnit.“

Od té doby se snažím být důslednější. Nastavila jsem pravidla, která musí Filip dodržovat. Není to jednoduché. Každý den je boj. Filip se vzteká, hádá se, vyhrožuje, že odejde z domu. Ale já vím, že musím vydržet. Že musím být silná. Pro něj, pro sebe, pro nás všechny.

Někdy večer, když sedím sama v kuchyni, přemýšlím: Kdybych měla možnost začít znovu, udělala bych to jinak? Byla bych přísnější, důslednější? Nebo bych zase podlehla tomu strachu, že když mu něco odepřu, ztratím jeho lásku? A hlavně – je vůbec možné napravit chyby, které jsme udělali z lásky? Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl bojovat, když už je možná pozdě?