Mateřská intuice: Jak jsem zachránila svého syna, když mi všichni říkali, že je pozdě

„Paní Novotná, je mi to líto… Srdíčko už nebije.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdné místnosti. Seděla jsem na gynekologii v Motole, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj muž Petr stál vedle mě, bledý jako stěna, a já cítila, jak se mi hroutí svět. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství a najednou mi někdo vzal všechno, na co jsem se těšila.

„To není možné,“ zašeptala jsem. „Včera večer jsem ho cítila kopat.“

Doktorka si povzdechla a podívala se na mě s lítostí: „Někdy se to stává. Je mi to opravdu líto.“

Petr mě objal, ale já ho odstrčila. Potřebovala jsem být sama. Všichni kolem mě začali řešit papíry, další postup, termín vyvolání porodu mrtvého dítěte. Ale já… já jsem prostě věděla, že to není pravda. Něco uvnitř mě křičelo, že můj syn žije.

Noc byla nekonečná. Petr usnul vyčerpáním na gauči, ale já seděla u okna a hladila si břicho. „Honzo, jestli jsi tam, dej mi znamení,“ šeptala jsem zoufale. Najednou jsem ucítila slabé šimrání. Nebylo to jako obvykle, ale bylo to tam! Srdce mi poskočilo.

Ráno jsem se rozhodla. Oblékla jsem se a bez ohledu na Petrův protest jsem jela zpět do nemocnice. „Jsi si jistá, že to má cenu?“ ptal se unaveně. „Vždyť ti to řekli jasně.“

„Musím to zkusit,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.

Na příjmu mě nechtěli pustit dál. „Paní Novotná, včera jste tu byla. Výsledky jsou jasné.“

„Prosím, udělejte ještě jeden ultrazvuk,“ žadonila jsem.

Nakonec mě vzali dovnitř. Mladá lékařka si povzdechla a začala vyšetření. Najednou ztuhla a zamračila se na monitor. „Moment…“

Srdce mi bušilo až v krku. „Co je?“

„Vidím pohyb… Počkejte… Ano! Srdce bije!“

Rozplakala jsem se štěstím. Lékařka byla v šoku a hned volala primáře. Všichni pobíhali kolem mě, najednou bylo všechno jinak. Petr přijel během půl hodiny a když slyšel zprávu, rozbrečel se taky.

Začal kolotoč vyšetření. Zjistilo se, že došlo k chybě při interpretaci výsledků – miminko bylo otočené zády k ultrazvuku a jeho srdce bylo zakryté pupeční šňůrou. Nikdo si toho nevšiml.

Dny ubíhaly v napětí. Každý večer jsem mluvila s Honzíkem v břiše a slibovala mu, že ho nikdy neopustím. Petr byl najednou jiný – starostlivý, něžný, pořád mě kontroloval a nosil mi čaj do postele.

Moje maminka mi volala každý den: „Jsi statečná holka, Lucko. Ale měla bys víc věřit doktorům.“

„Mami, někdy musíš věřit sama sobě,“ odpovídala jsem jí.

Porod byl těžký a dlouhý. Honzík přišel na svět o tři týdny dřív, ale byl zdravý a silný. Když mi ho položili na hruď, rozplakala jsem se podruhé v životě štěstím.

Ale trauma zůstalo. Po porodu jsem měla noční můry – pořád jsem slyšela ta slova: „Srdíčko už nebije.“ Začala jsem chodit k psycholožce a mluvila o tom s dalšími maminkami na internetu. Zjistila jsem, že nejsem sama – spousta žen zažila podobné chyby nebo necitlivost zdravotníků.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a on řekl: „Víš, já ti nevěřil. Myslel jsem si, že jsi jen zoufalá… Ale tys zachránila našeho syna.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době se usmála: „Možná by měli doktoři někdy poslouchat i mámy.“

Dnes je Honzíkovi pět let a je to zdravý kluk plný energie. Každý den si připomínám, jak blízko jsme byli tomu, že bychom o něj přišli kvůli chybě a nedostatku empatie.

Ptám se vás: Stalo se vám někdy něco podobného? Myslíte si, že by lékaři měli víc naslouchat rodičům? Nebo je lepší spoléhat jen na odborníky? Co byste dělali na mém místě?