Mami, proč jsi mě nikdy neposlouchala? – Dopis, který jsem nikdy neodeslala

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ vyhrkla jsem, sotva jsem překročila práh našeho bytu na Lesné. Vzduch byl těžký, voněl po starém prádle a levanduli, kterou máma vždycky cpala do skříní. Stála tam, drobná a tvrdohlavá jako vždy, ruce zkřížené na prsou, oči přimhouřené. „To ty jsi odešla, Lucie. Já jsem tě nikdy nevyháněla.“

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo až v krku. Po sedmi letech v Praze jsem se vrátila domů – ne proto, že bych chtěla, ale protože jsem musela. Táta mi minulý týden volal, že máma je nemocná. Prý by jí udělalo radost, kdybych přijela. Ale já věděla, že to není pravda. Máma nikdy nechtěla vidět moji slabost. Nikdy mi neodpustila, že jsem odešla studovat žurnalistiku místo medicíny. Nikdy mi neodpustila, že jsem si vybrala život podle sebe.

„Máš hlad?“ zeptala se máma po chvíli ticha. Její hlas byl tvrdý jako suchý chleba. „Uvařila jsem guláš.“

„Díky,“ zamumlala jsem a šla si odložit kufr do svého starého pokoje. Všechno tam bylo stejné – plakáty kapely Kryštof na zdi, polička s knížkami od Viewegha a starý plyšový medvěd na posteli. Jen já jsem byla jiná. V zrcadle jsem viděla ženu s kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy. Ženu, která už dávno nevěřila na pohádky.

Večeře probíhala v tichu. Táta se snažil udržet konverzaci: „Tak co práce v redakci? Pořád píšeš ty svoje články?“ Máma mlčela a krájela chleba na tenké plátky.

„Jo, pořád,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. „Teď dělám na reportáži o domácím násilí.“

Máma se ušklíbla: „To je dneska moderní téma. Každý si stěžuje.“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Mami, to není jen stěžování. Jsou to skutečné příběhy lidí.“

„A co ty? Ty jsi taky oběť?“ Její slova bodala jako jehly.

Táta se snažil změnit téma: „Lucie má talent na psaní. Pamatuješ, jak vyhrála tu literární soutěž na gymplu?“

Máma jen pokrčila rameny: „To už je dávno.“

Po večeři jsem šla do pokoje a vytáhla z tašky dopis, který jsem napsala před měsícem – dopis pro mámu, který jsem nikdy neměla odvahu poslat.

Milá mami,

vím, že jsi mě vždycky chtěla chránit před světem. Chtěla jsi pro mě jistotu a bezpečí. Ale já jsem potřebovala něco jiného – svobodu být sama sebou. Vím, že tě zklamalo, když jsem odešla do Prahy a nešla na medicínu jako ty. Ale já nemohla žít tvůj život místo svého.

Vždycky jsi říkala, že rodina je nejdůležitější. Ale proč mám pocit, že mě rodina odmítla? Proč jsi mě nikdy neposlouchala?

S láskou,
Lucie

Zírala jsem na papír a slzy mi stékaly po tvářích. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet jako tlukot mého srdce.

Druhý den ráno jsem našla mámu v kuchyni, jak si píchá inzulín do břicha. Vypadala unaveně a zranitelně – poprvé v životě jsem ji viděla slabou.

„Mami… můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se opatrně.

Podívala se na mě s překvapením: „To zvládnu sama.“

Sedla jsem si naproti ní a chvíli mlčela. Pak jsem se nadechla: „Proč jsi nikdy nechtěla slyšet, co cítím? Proč jsi mě vždycky jenom soudila?“

Máma položila stříkačku na stůl a zadívala se z okna: „Protože jsem měla strach. Strach, že tě ztratím. A možná jsem tě tím opravdu ztratila.“

Bylo to poprvé, co přiznala slabost. Poprvé jsme si byly blíž než kdy dřív.

Odpoledne jsme šly spolu na procházku do parku pod Špilberkem. Mlčely jsme, ale bylo to jiné ticho než dřív – ticho plné naděje.

Večer jsem jí dala dopis. Mlčky ho přečetla a pak mě objala tak pevně, až mi došlo, jak moc jsme si obě chyběly.

Nevím, jestli nám to vydrží navždy. Ale aspoň jsme začaly znovu mluvit.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct pravdu těm, které máme nejradši? A kolik času nám ještě zbývá na odpuštění?