Mám odpustit manželovi nevěru? Tlak rodiny mě dusí, ale srdce krvácí

„Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl?“ křičela jsem na Petra, když jsem v jeho mobilu našla zprávy od jiné ženy. Bylo to včera večer, když děti už spaly a já si šla jen půjčit jeho nabíječku. Místo toho jsem narazila na slova, která mi rozervala srdce: „Chybíš mi, Petře. Už se těším na příště.“

Stála jsem tam, v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, a nevěděla, jestli mám brečet nebo křičet. Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. „Odpověz mi!“ naléhala jsem, ale on jen šeptl: „Promiň.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – svatba na radnici v Nuslích, první byt, narození Aničky a Matýska. Všechno to najednou ztratilo barvu. Ráno jsem zavolala mámě. Doufala jsem, že mě podpoří, že mi řekne: „Jsi silná, zvládneš to.“ Místo toho jsem slyšela: „Aleno, chlapi jsou takoví. Hlavně kvůli dětem to neřeš. Odpusť mu.“

Ještě horší to bylo s tchyní. Ta přijela hned odpoledne a místo útěchy mi začala vyčítat: „Ty jsi ho zanedbávala! Pořád jen práce a děti! Co čekáš?“ Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Jako by jeho zrada byla moje vina.

Petr se snažil. Vařil večeři, nabízel se s dětmi na hřiště, dokonce mi koupil růže. Ale já jsem se na něj nemohla ani podívat. Každý jeho dotek mě pálil. Když mě chtěl obejmout, ucukla jsem. „Nech mě být,“ sykla jsem.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na rozsvícené paneláky kolem. Všude možná spí rodiny pohromadě, říkala jsem si. Jen já mám pocit, že se mi rozpadá svět pod rukama.

Další den přišla máma znovu. „Alenko, musíš být rozumná. Rozvod je ostuda! Co by řekli sousedi? A co děti? Mysli na ně!“

Ale já už nemohla. Chtěla jsem křičet: „A co já? Kdo myslí na mě?“ Ale místo toho jsem jen tiše plakala do polštáře.

Petr za mnou přišel později večer. Sedl si ke mně na postel a šeptal: „Vím, že jsem ti ublížil. Udělal bych cokoliv, abych to napravil.“

„Cokoliv?“ zeptala jsem se ho hořce.

„Ano,“ přikývl.

„Tak vrať čas zpátky,“ řekla jsem a odešla do koupelny.

Dny plynuly a tlak rodiny sílil. Máma i tchyně mi volaly každý den. „Musíš mu odpustit! Kvůli dětem! Kvůli rodině!“ Jenže já už nevěděla, co je správné.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice. „Mami, proč jsi pořád smutná?“ ptala se mě její malá očka.

Objala jsem ji a poprvé od té noci se rozplakala nahlas. „Někdy jsou dospělí smutní, protože je něco bolí,“ zašeptala jsem.

„A bolí tě táta?“ zeptala se bezelstně.

„Ano,“ přikývla jsem a políbila ji do vlasů.

Začala jsem chodit do práce dřív a domů se vracela později. Nechtěla jsem Petra vidět. On se snažil být lepším manželem než kdy dřív – pomáhal s úkoly, vařil večeře, dokonce začal chodit s dětmi na plavání. Ale já měla pocit, že žiju s cizincem.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni čtyři. Matýsek vyprávěl o tom, jak ve školce stavěli hrad z kostek. Petr se smál a já ho pozorovala – byl to ten samý muž, kterého jsem si kdysi vzala? Nebo už navždy zůstane někým jiným?

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest a vztek. Psala jsem si otázky: Proč mám odpouštět něco, co mě zničilo? Proč mám být ta silná kvůli všem ostatním?

Jednoho dne jsem potkala sousedku Janu na chodbě. Věděla o všem – v paneláku se nic neutají. „Alčo, hlavně si nenech nic líbit,“ řekla mi potichu. „Já to kdysi udělala a dodnes toho lituju.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.

Dnes je to měsíc od té noci. Petr pořád doufá, že mu odpustím. Máma i tchyně mě tlačí ke smíru kvůli dětem a pověsti rodiny. Ale já nevím – mám poslouchat jejich rady, nebo své srdce?

Možná bych měla odpustit kvůli dětem… Ale co když tím zradím sama sebe? Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za rodinu za každou cenu?