Má právo bývalá tchyně vídat mou dceru?

„Ivano, ty jsi ji vážně pozvala?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni rozbalovala dort pro Lenku. Moje sestra Jana stála ve dveřích s rukama v bok a v očích měla směs nevíry a rozhořčení. „Po tom všem, co ti udělala?“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední dva roky – rozvod s Petrem, jeho odchod k jiné ženě, nekonečné hádky o alimenty a střídavou péči. Ale Marie, jeho matka, byla jiná. Nikdy mě neodsoudila, nikdy se ke mně neotočila zády. A přesto…

„Jano, je to Lenčina babička,“ odpověděla jsem tiše. „A Petr na narozeniny zapomněl. Aspoň někdo z jeho rodiny si vzpomněl.“

Jana protočila oči. „To je hezký, ale co když ti začne zase radit, jak máš Lenku vychovávat? Nebo ji začne proti tobě poštvávat? Víš přece, jaká je.“

Měla pravdu. Marie byla laskavá, ale uměla být i tvrdohlavá a někdy až příliš upřímná. Ale když jsem viděla Lenku, jak si hraje s plyšovým medvědem a těší se na oslavu, rozhodla jsem se to risknout.

Když Marie dorazila, přinesla obrovskou kytici a balík dárků. Lenka k ní běžela s výkřikem „babičko!“, a já cítila v hrudi zvláštní směs radosti a úzkosti. Marie mě políbila na tvář a zašeptala: „Děkuju, že jsi mě pozvala.“

Oslava probíhala klidně – až do chvíle, kdy se u stolu rozproudila debata o tom, jestli by Marie měla mít právo vídat Lenku i bez mé přítomnosti. Můj otec se zamračil: „Ivano, po tom všem bych jí moc nevěřil. Petr se o Lenku nestará a ona je pořád jeho matka.“

Marie se napřímila: „Pane Novotný, já Lenku miluju. To, že Petr udělal chybu, neznamená, že já nemám právo být babičkou.“

Jana přisadila: „A co když ji budeš brát k Petrovi? Nebo mu říkat věci o Ivaně?“

Marie se rozplakala. „Nikdy bych to neudělala! Chci jen být s vnučkou. Vždyť ona za nic nemůže!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všichni na mě upírali pohledy – čekali, že rozhodnu. Ale jak mám rozhodnout něco tak těžkého? Vím, jak moc Lenka babičku miluje. Ale taky vím, jak moc mě bolí každé setkání s minulostí.

Po oslavě jsem seděla s Marií v kuchyni. „Ivano,“ začala opatrně, „vím, že to mezi tebou a Petrem bylo těžké. Ale já nechci přijít o Lenku. Nechci být další člověk, který ji zklame.“

Podívala jsem se jí do očí – byly plné slz i naděje. „Marie, bojím se. Bojím se, že mi ji vezmete. Že ji budete učit nenávidět mě nebo že jí budete říkat věci, které nechci.“

Marie mě vzala za ruku: „Přísahám ti, že nikdy neudělám nic proti tobě. Chci být jen babičkou.“

Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co je správné – chránit Lenku před vším z minulosti, nebo jí dovolit mít vztah s babičkou? Kde je hranice mezi ochranou dítěte a jeho právem na rodinu?

Další den mi volala kamarádka Petra: „Ivano, slyšela jsem od Jany, že jsi pozvala Marii. Jsi blázen? Víš vůbec, co riskuješ?“

„Petro,“ odpověděla jsem unaveně, „já nevím. Jen vím, že Lenka ji má ráda. A já nechci být ta zlá máma, která jí zakáže babičku.“

Petra si povzdechla: „Jen aby ses nespálila.“

Týdny plynuly a Marie chodila za Lenkou pravidelně – vždycky jen ke mně domů. Nikdy si ji nevzala sama ven. Ale tlak okolí sílil – rodiče i kamarádi mi vyčítali slabost, Jana mi dokonce řekla: „Jednou toho budeš litovat.“

Jednoho dne přišla Marie s prosbou: „Můžu vzít Lenku na hřiště? Jen na hodinu? Moc by jí to prospělo.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na všechny varování a obavy. Ale pak jsem viděla Lenčiny oči – plné očekávání a radosti.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale jen na hodinu a jen na hřiště.“

Když se vrátily, Lenka byla šťastná jako nikdy předtím. Marie mi poděkovala a odešla.

Večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící dceru. Hlavou mi běžely všechny možné scénáře – co když jsem udělala chybu? Co když jednou přijdu o dceru kvůli vlastní důvěřivosti?

Ale pak jsem si uvědomila jedno – život není černobílý. A možná právě tahle odvaha dát druhou šanci je to nejdůležitější.

Možná bych se měla zeptat vás ostatních: Co byste udělali na mém místě? Má právo bývalá tchyně vídat mou dceru? Nebo bych měla chránit Lenku za každou cenu?