Lhala jsem dceři, že čekám jen ji a vnučku – svého zetě už v domě nechci. Jsem sobec, nebo chráním rodinu?

„Mami, prosím tě, můžeme k tobě na pár dní?“ Lucčin hlas se mi rozléhal v hlavě ještě dlouho po tom, co jsme položily telefon. Slyšela jsem v něm zoufalství, které jsem u své dcery nikdy předtím neslyšela. Byla půlnoc a já seděla v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem studeného čaje. Věděla jsem, že musím něco udělat. Ale když jsem se jí zeptala: „A přijde i Petr?“ – na chvíli zaváhala. „Musíme být spolu…“ zašeptala.

Petr. Ten člověk, kterého jsem nikdy nedokázala přijmout do rodiny. Vždycky byl chladný, povýšený a Lucii často ponižoval. Snažila jsem se to přehlížet, protože jsem nechtěla dceři zasahovat do života. Ale teď, když mi volala uprostřed noci a v pozadí jsem slyšela pláč malé Aničky, věděla jsem, že je zle.

„Samozřejmě, přijďte,“ zalhala jsem. Ale v duchu jsem si slíbila, že tentokrát už Petra do domu nepustím. Ne po tom všem, co Lucii udělal.

Ráno jsem seděla u stolu a přemýšlela, jak to Lucii řeknu. Vždycky jsme si byly blízké – od té doby, co její otec zemřel na rakovinu, jsme byly jen my dvě a později Anička. Když si Lucie vzala Petra, doufala jsem, že najde štěstí. Ale místo toho se začala uzavírat do sebe, přestala se smát a často měla pod očima kruhy od pláče.

Když přijeli, Lucie byla bledá a Anička se ke mně vrhla s takovou silou, až mě málem povalila. Petr stál za nimi s kamennou tváří a ani mě nepozdravil. „Mami, můžeme tu zůstat aspoň do pondělí?“ ptala se Lucie tiše. „Jistě,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech.

Večer jsem slyšela hádku z pokoje pro hosty. Petr na Lucii křičel kvůli nějaké hlouposti – prý špatně složila jeho košili. Anička se schoulila ke mně na gauči a šeptala: „Babičko, proč je táta pořád zlý?“ Srdce mi pukalo.

Druhý den ráno jsem si Lucii vzala stranou. „Luci, proč s ním pořád jsi? Vidíš přece, jak ti ubližuje.“

Lucie se rozplakala. „Nevím… bojím se být sama. A co Anička? Potřebuje tátu.“

„Potřebuje klidný domov,“ řekla jsem pevně. „A ty taky.“

Petr nás přerušil: „O čem si to šeptáte? Mám právo vědět, co se tady děje.“ Jeho hlas byl ledový.

„Petře,“ řekla jsem tiše ale rozhodně, „myslím, že bys měl odejít.“

Lucie zbledla a Petr se rozzuřil: „To snad nemyslíte vážně! To mě chcete vyhodit?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Tady už pro tebe místo není.“

Následovala scéna plná křiku a slz. Petr práskl dveřmi a odešel. Lucie seděla na posteli a třásla se po celém těle.

„Promiň mi to,“ šeptala jsem jí do vlasů. „Ale už nemůžu dál přihlížet.“

Další dny byly těžké. Lucie byla jako tělo bez duše, Anička se bála každého zvuku za dveřmi. Já sama jsem měla výčitky svědomí – vyhodila jsem otce své vnučky z domu? Udělala jsem správnou věc?

Jednoho večera jsme seděly s Lucií u stolu a ona najednou řekla: „Mami… já nevím, co mám dělat dál.“

„Musíš myslet hlavně na sebe a na Aničku,“ odpověděla jsem. „Někdy je lepší být chvíli sama než celý život nešťastná.“

Lucie mě objala a poprvé po dlouhé době se rozplakala tak, jak to dělávala jako malá holka.

Petr nám začal psát výhružné SMSky. Vyhrožoval soudem o Aničku, nadával mi i Lucii. Měla jsem strach – nejen o dceru a vnučku, ale i o sebe. Začala jsem zamykat dveře i ve dne.

Jednou večer někdo zazvonil u dveří. Srdce mi bušilo až v krku. Byla to sousedka paní Novotná: „Paní Jano, všechno v pořádku? Viděla jsem vašeho zetě postávat před domem.“

Ten večer jsme s Lucií poprvé vážně mluvily o policii a o tom, že by měla požádat o pomoc sociální pracovnici.

Uběhlo několik týdnů a Lucie začala chodit na terapie. Pomalu se vracela k životu – začala se smát s Aničkou, chodily spolu na hřiště a pekly jsme bábovku jako dřív.

Ale já pořád nevím… Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem sobecká matka, která rozbila rodinu? Nebo je někdy potřeba chránit ty, které milujeme – i když to znamená lhát?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit rodinu za každou cenu – nebo dát šanci i tomu, kdo nám ubližuje?