Klíče, které mi vzaly domov: Jak jsem přišla o svůj klid ve vlastním bytě

„Co to děláte?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do ložnice a uviděla paní Novotnou, svou tchyni, jak se sklání nad mojí šperkovnicí. Její ruce se zarazily ve vzduchu, klíče od našeho bytu jí visely na ukazováčku. „Jen jsem chtěla uklidit,“ odpověděla ledabyle, ale v očích jí probleskl stín viny. V tu chvíli se mi v hlavě roztočil kolotoč myšlenek: Proč má klíče? Proč je tady, když jsem doma? A proč mám pocit, že už mi tenhle byt nepatří?

Jmenuji se Jana a s manželem Petrem jsme si před třemi lety koupili malý byt v Praze na Proseku. Bylo to naše první společné hnízdo, místo, kde jsme chtěli začít nový život. První měsíce byly krásné – společné snídaně na balkoně, večery u televize, smích a plány do budoucna. Jenže pak se do našeho života začala čím dál víc vkrádat jeho maminka.

Paní Novotná byla vždycky starostlivá, ale i trochu panovačná. Když nám nabídla pomoc s úklidem nebo vařením, zpočátku jsem byla vděčná. Jenže postupně její návštěvy začaly být častější a delší. Jednou jsem přišla z práce a našla ji, jak přerovnává naše skříně. Podruhé mi přestavěla kuchyň tak, že jsem nemohla najít ani hrnek na kávu. A pak přišel den, kdy jsem ji přistihla u šperkovnice.

„Petře, proč má tvoje máma klíče od našeho bytu?“ zeptala jsem se večer manžela. Seděl u počítače a ani se na mě nepodíval. „Chtěla jen pomoct. Je to přece moje máma,“ odpověděl tiše. V tu chvíli jsem cítila, jak se mezi nás vkrádá něco studeného a neznámého.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsem slyšela klíč v zámku. Nikdy jsem nevěděla, jestli přijde Petr nebo jeho matka. Jednou jsem si dokonce našla v lednici jídlo, které jsem nevařila – paní Novotná nám „připravila něco na zub“. Připadala jsem si jako host ve vlastním domě.

Jednoho dne jsem si dovolila říct Petrovi, že mi to vadí. „Jsi přecitlivělá,“ odbyl mě. „Máma to myslí dobře.“ Ale já už nemohla dál předstírat, že je všechno v pořádku. Každý den jsem se vracela domů s obavou, co najdu tentokrát přestavěné nebo uklizené. Moje věci mizely ze svých míst, oblečení bylo jinak složené, dokonce i moje deníky byly přesunuté.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On stál vždycky na straně své matky. „Vždyť je to rodina,“ opakoval pořád dokola. Ale já měla pocit, že už žádnou rodinu nemám – aspoň ne takovou, jakou bych chtěla.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a plakala do hrnku s čajem. Najednou přišla paní Novotná bez zaklepání. „Jano, neměla bys tolik pracovat. Měla bys víc uklízet,“ řekla mi s úsměvem, který mě bodl jako nůž. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Nechci vás už tady bez pozvání!“ vykřikla jsem a sama sebe překvapila silou svého hlasu. Paní Novotná se urazila a odešla. Petr na mě křičel, že jsem hysterická a že jeho matka má právo být u nás doma.

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, paní Novotná mi posílala pasivně-agresivní SMSky o tom, jak špatně vedu domácnost. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že je tam potkají scény nebo nečekané návštěvy.

Jednoho dne jsem našla odvahu a vzala si volno z práce. Když Petr přišel domů, čekala jsem ho s klíči v ruce. „Chci, abys je vzal mámě zpátky,“ řekla jsem rozhodně. „Tohle je náš domov a já už nechci žít ve strachu.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Nevím, jestli to dokážu.“

V tu chvíli mi došlo, že největší problém nejsou klíče ani paní Novotná – ale to, že Petr nikdy nestál za mnou. Ten večer jsem poprvé spala sama v ložnici a přemýšlela o tom, jestli má smysl bojovat za vztah, kde nejsem slyšet.

Dnes už v tom bytě nebydlím. Našla jsem si malý podnájem na Žižkově a poprvé po dlouhé době se cítím svobodně. Klíče mám jen já – a nikdo jiný.

Někdy si ale říkám: Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít tam, kde mě nikdo neomezuje? Co byste udělali vy na mém místě?