Když vám snacha vezme syna: Příběh Marie, která přišla o rodinu

„Tomáši, prosím tě, proč mi nebereš telefon? Už týden jsi se neozval! Copak jsem ti tak ublížila?“ šeptala jsem do ticha obýváku, kde ještě před pár lety zněl smích mého syna. Teď tu sedím sama, s hrnkem studené kávy a srdcem sevřeným úzkostí. Vždycky jsem si myslela, že rodina je pevná jako skála. Ale když si Tomáš přivedl domů Lenku, všechno se začalo pomalu drolit.

Pamatuju si to jako včera. Byla sobota, venku pršelo a já pekla jeho oblíbený jablečný závin. „Mami, tohle je Lenka,“ řekl tehdy Tomáš s úsměvem, který jsem u něj dlouho neviděla. Lenka byla krásná, upravená, ale v očích měla něco chladného. Snažila jsem se být milá, nabídla jí koláč a ptala se na její rodinu. Odpovídala stručně, jako by tu byla jen z povinnosti.

První týdny jsem si říkala, že je jen nervózní. Ale pak začaly malé narážky. „Tomáši, tvoje máma zase volala. Nemůžeš jí říct, ať nám dá trochu prostoru?“ slyšela jsem jednou z kuchyně. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě. Tomáš se mě zastával, ale čím víc byl s Lenkou, tím víc se vzdaloval.

Jednou večer mi zavolal: „Mami, Lenka si myslí, že bychom měli být víc sami. Nezlob se, ale teď k vám budeme jezdit méně.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. „Ale Tomáši, vždyť jsme rodina…“ snažila jsem se ho přesvědčit. „Já vím, mami, ale musím respektovat i Lenku.“

Začaly týdny ticha. Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát. Když jsem Tomáše potkala ve městě s Lenkou, pozdravil mě rychle a šel dál. Lenka mě ani nepozdravila. Doma jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Co jsem udělala špatně?

Moje kamarádka Jana mi radila: „Marie, nech tomu čas. On se vrátí.“ Ale já cítila, že něco je jinak. Když se narodila jejich dcera Anička, doufala jsem, že mě pozvou na návštěvu. Místo toho mi přišla jen SMS: „Narodila se nám Anička. Máme teď hodně práce.“

Rozhodla jsem se jim upéct dort a jet bez ohlášení. Stála jsem před jejich bytem s krabicí v ruce a srdcem v krku. Otevřela mi Lenka. „Marie, teď se to fakt nehodí,“ řekla ledově a ani mě nepozvala dál. Slyšela jsem v bytě dětský pláč a Tomášův hlas: „Kdo to je?“ Lenka zavřela dveře dřív, než jsem stačila odpovědět.

Cestou domů jsem brečela jako malá holka. Doma jsem dort vyhodila do koše a seděla v kuchyni až do rána. Manžel mi řekl: „Marie, musíš to přijmout. Tomáš má vlastní život.“ Ale jak mám přijmout to, že mě vlastní syn odstřihl ze svého života?

Začala jsem chodit na procházky do parku a pozorovala jiné rodiny. Viděla jsem babičky s vnoučaty a bolelo mě u srdce. Jednou jsem potkala sousedku Alenu s jejími dvěma vnoučaty. „Marie, proč nejsi s Aničkou?“ zeptala se bezelstně. Jen jsem pokrčila rameny a rychle odešla.

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše: „Mami, vím, že je to pro tebe těžké. Ale prosím tě, respektuj naše rozhodnutí. Lenka nechce, abychom byli v častém kontaktu. Nechci přijít o rodinu kvůli hádkám.“ Četla jsem ty řádky pořád dokola a nevěřila vlastním očím.

Začala jsem pochybovat o sobě i o všem, co jsem kdy udělala pro svou rodinu. Byla jsem moc starostlivá? Měla jsem být víc v pozadí? Nebo je chyba v Lence? Proč mě tak nenávidí? Vzpomněla jsem si na všechny Vánoce, kdy jsme byli spolu u stolu, na Tomášův smích a jeho dětské obrázky na lednici.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lenka: „Marie, Tomáš je v nemocnici po autonehodě.“ Svět se mi zhroutil pod rukama. Běžela jsem do nemocnice a poprvé po letech viděla Lenku plakat. Seděla vedle postele a držela Tomáše za ruku.

„Lenko… můžu…?“ zašeptala jsem nejistě. Podívala se na mě unavenýma očima: „Pojď dál.“ Seděla jsem vedle nich a poprvé jsme spolu mlčely beze zloby.

Tomáš se uzdravil a já doufala v nový začátek. Ale vztah už nikdy nebyl stejný. Viděla jsem Aničku jen párkrát do roka a vždy jen na chvíli.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím: Je možné ztratit dítě kvůli jiné ženě? Nebo jsme si všichni navzájem ublížili? Co bych měla udělat jinak?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která přišla o syna kvůli snaše… Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o rodinu za každou cenu?