Když tchyně rozhoduje za mě: Příběh o ztracené svobodě a hledání sebe sama

„Lenko, tohle jsi zase udělala špatně! Kolikrát ti mám říkat, že brambory se vaří ve slané vodě?“ ozvalo se za mými zády. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Paní Novotná, moje tchyně, mě sledovala s výrazem, který jsem znala až příliš dobře – zklamání smíšené s pohrdáním. Můj muž Petr seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší.

Bylo mi dvacet, když jsem se do Petra zamilovala. Věřila jsem, že láska překoná všechno – i to, že jeho rodina je trochu „tradiční“. Jenže už po svatbě jsem pochopila, že „tradiční“ znamená, že všechno musí být podle nich. Především podle jeho maminky.

První týdny po svatbě jsme bydleli u Novotných v jejich domě na okraji Plzně. Prý jen dočasně, než si našetříme na vlastní byt. Jenže čas plynul a já začala chápat, že „dočasně“ může znamenat roky. Každý den jsem poslouchala rady a pokyny: „Lenko, takhle se to nedělá. Lenko, tohle bys měla vědět.“ Cítila jsem se jako malá holka, která nikdy nic neudělá správně.

Jednou večer jsem se snažila s Petrem promluvit. „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje máma mi pořád říká, co mám dělat. Připadám si tu jako cizí.“

Petr jen pokrčil rameny: „Maminka to myslí dobře. Je zvyklá mít všechno pod kontrolou. Zkus jí vyhovět, uvidíš, že to bude lepší.“

Ale nebylo. Každý den byl horší. Tchyně rozhodovala o tom, co budu vařit, jak budu prát, dokonce i kdy máme s Petrem jít spát. Když jsem chtěla jít s kamarádkami na kávu, slyšela jsem: „Správná manželka má být doma.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, přestala jsem chodit na své oblíbené kurzy keramiky. Když jsem jednou navrhla, že bychom si mohli najít vlastní byt, tchyně se rozesmála: „A kdo ti bude pomáhat s domácností? Myslíš si, že to zvládneš sama?“

Jednoho dne přišla poslední kapka. Byla sobota ráno a já chtěla jet navštívit svou maminku do Klatov. Tchyně mě zastavila ve dveřích: „Kam jdeš? Dneska je potřeba umýt okna a Petr potřebuje oběd včas.“

„Mami,“ ozval se Petr z chodby, „Lenka chce jet za svojí mámou.“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „Tvoje povinnosti jsou tady. Rodina je na prvním místě.“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo. Vyběhla jsem ven a rozbrečela se na lavičce před domem. Volala jsem své mamince a mezi vzlyky jí řekla všechno.

„Lenko,“ řekla mi tiše do telefonu, „musíš myslet i na sebe. Takhle nemůžeš žít.“

Ten večer jsem si sedla s Petrem a řekla mu naplno: „Buď půjdeme bydlet sami, nebo odcházím.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Já tady chci zůstat. Je mi tu dobře.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím odejít sama.

Balení věcí bylo tiché a bolestné. Tchyně stála ve dveřích mého pokoje a sledovala mě s vítězným úsměvem: „Já věděla, že to nezvládneš.“

Odešla jsem k mamince do Klatov s jedním kufrem a hlavou plnou strachu i úlevy zároveň. První týdny byly těžké – cítila jsem se jako selhání, jako někdo, kdo nedokázal udržet rodinu pohromadě. Ale postupně jsem začala znovu dýchat.

Našla jsem si práci v místní knihovně a začala chodit na keramiku. Pomalu jsem si budovala nový život – tentokrát podle sebe.

Občas potkám někoho z Plzně a slyším šeptání: „To je ta Lenka, co opustila manžela.“ Ale už mě to tolik nebolí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je v Česku pořád tak těžké postavit se rodině? Proč máme pocit viny, když chceme žít svůj vlastní život?

A co vy? Zažili jste někdy něco podobného? Jak jste našli odvahu říct dost?