Když tchyně řekla: „Tak co, vezmeme si ten úvěr?“ – a já byla neviditelná. Můj návrat k mámě

„Tak co, vezmeme si ten úvěr?“ pronesla paní Novotná, tchyně, s ledovým klidem, zatímco Petr seděl vedle ní a já stála u kuchyňské linky jako neviditelný duch. Všichni tři jsme byli v jejich obýváku, kde na stěně visely svatební fotky jejich dcery a syna, ale moje tam chyběla. Byla jsem tu už rok, ale pořád jsem měla pocit, že jsem jen host, který překáží.

„Já nevím, mami, to je přece na nás dvou,“ pokusil se Petr slabě namítnout, ale jeho matka ho přerušila: „Ale prosím tě, vždyť to bude pro všechny! Konečně si opravíme koupelnu a ty s Lenkou budete mít svůj pokoj.“

Lenka – to jsem já. Ale když se mluvilo o rozhodnutích, byla jsem jen jméno v seznamu. Nikdo se mě neptal, co chci. Přistěhovala jsem se sem po svatbě s Petrem, protože jsme neměli peníze na vlastní byt. Byla jsem zamilovaná a věřila jsem, že všechno zvládneme. Jenže život v paneláku na Jižním Městě s jeho rodiči mě rychle naučil, jaké to je být neviditelná.

První týdny byly plné naděje. Paní Novotná mi ukazovala, jak správně žehlit košile, a pan Novotný mi ráno nabízel kávu. Ale brzy začaly drobné narážky: „Lenko, ty neumíš pořádně utřít prach?“, „Tohle jídlo jsme doma nikdy nevařili.“ Petr byl většinou v práci a já zůstávala doma s jeho rodiči. Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka.

Jednou večer jsem zaslechla za dveřmi jejich ložnice rozhovor:

„Myslíš, že to s ní Petr dlouho vydrží?“ šeptala tchyně.
„Je mladá, třeba se naučí,“ odpověděl její muž.

Ten večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu. Ale ráno jsem si řekla, že musím vydržet. Kvůli Petrovi.

Jenže pak přišel ten úvěr. Tchyně chtěla půjčit půl milionu na rekonstrukci bytu a chtěla, abychom byli spoludlužníci. „Vždyť jste rodina,“ říkala. Ale já věděla, že kdyby se něco pokazilo, zůstanu v dluzích já – a Petr by se postavil na stranu svých rodičů.

Jednou večer jsem to zkusila s Petrem probrat:

„Petře, já nechci být spoludlužník na byt tvých rodičů. Co když se něco stane? Co když se rozejdeme?“

Podíval se na mě jako na cizího člověka: „Proč bys takhle mluvila? Máma to myslí dobře.“

„Ale já tu nejsem doma! Nikdo se mě na nic neptá!“ vyhrkla jsem.

Petr jen pokrčil rameny a odešel do obýváku za matkou.

Začala jsem být nervózní z každého dne. Tchyně mi dávala seznamy úkolů – co mám nakoupit, co uklidit. Když jsem si dovolila jít ven s kamarádkou, slyšela jsem poznámky: „To bys mohla radši uvařit večeři.“

Jednoho dne mi zavolala máma:

„Lenko, jsi v pořádku? Už tě dlouho nevidím.“

Rozbrečela jsem se do telefonu. Máma přijela druhý den a vzala mě na kávu do kavárny na náměstí Míru. Tam jsem jí všechno řekla.

„Holčičko moje,“ objala mě máma. „Pojď domů. Najdeme řešení.“

Doma u mámy bylo ticho a klid. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chyběla její blízkost a pocit bezpečí. Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci od života. Chtěla jsem být slyšet. Chtěla jsem rozhodovat sama za sebe.

Když jsem to oznámila Petrovi, byl v šoku:

„To nemyslíš vážně! Co řekne máma?“

„Je mi to jedno,“ odpověděla jsem poprvé v životě upřímně.

Sbalila jsem si věci do dvou tašek a odešla zpátky k mámě. První noc doma jsem spala klidněji než za celý rok u Novotných.

Začala jsem chodit do práce na poloviční úvazek a pomáhala mámě s domácností. Pomalu jsem získávala zpět sebevědomí i radost ze života. Petr mi párkrát volal, ale už jsem necítila potřebu se vracet.

Dnes vím, že někdy je lepší odejít než zůstat tam, kde vás nevidí a neslyší. Možná je lepší být chvíli sama než žít život podle cizích pravidel.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije v podobné neviditelnosti? Proč je tak těžké říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?