Když si můj manžel stěžoval už po sté, rozhodla jsem se ho naučit lekci – Příběh o jedné české domácnosti

„Zase knedlíky? To už vážně neumíš uvařit něco jiného?“ Petr odložil příbor s takovým výrazem, že by se za něj nemusel stydět ani herec v Národním divadle. Seděla jsem naproti němu, ruce sevřené v klíně, a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc. Už po několikáté tento týden slyším, jak je moje jídlo nudné, jak neumím pořádně uklidit, jak je všechno špatně. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že to nenechám jen tak být.

Abych vám to vysvětlila – s Petrem jsme se vzali hned po vysoké. On byl vždycky ten ambiciózní, co měl všechno naplánované, já spíš snílek, co věřil, že láska zvládne všechno. První roky byly krásné, ale jakmile jsme se přestěhovali do našeho malého bytu v Brně, začaly se objevovat první trhliny. Petr byl zvyklý na to, že jeho maminka vařila každý den teplé večeře, všechno bylo vždycky perfektně uklizené a prádlo vonělo jako reklama na aviváž. Já jsem se snažila, ale nikdy jsem se jí nevyrovnala. A Petr mi to dával najevo čím dál častěji.

„Kdybys aspoň jednou zkusila něco nového. V práci mi kolegové vypráví, co jim jejich ženy vaří, a já jim nemám co říct,“ pokračoval Petr, aniž by si všiml, jak se mi třesou ruce. „Víš co, příště si radši objednám pizzu.“

Ten večer jsem seděla v kuchyni dlouho do noci. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem se snažila, opravdu snažila. Ale s každou další poznámkou jsem měla pocit, že se ztrácím sama sobě. Když jsem druhý den ráno vstávala, rozhodla jsem se, že už to takhle dál nejde. Musím Petrovi ukázat, jaké to je, když si někdo neváží toho, co pro něj druhý dělá.

Celý den jsem plánovala. Když Petr přišel domů, čekal ho na stole lístek: „Dneska večeři připravuješ ty. Dobrou chuť přeje Jana.“ Zůstala jsem stát ve dveřích a sledovala, jak se mu v očích mísí překvapení s nevolí.

„To jako vážně? Já mám vařit? Vždyť já to neumím!“ rozčiloval se Petr a já se poprvé za dlouhou dobu usmála. „Tak teď poznáš, jaké to je,“ řekla jsem klidně a odešla do ložnice.

Z kuchyně se brzy začaly linout podivné zvuky. Petr nadával, něco spadlo na zem, slyšela jsem, jak se snaží otevřít konzervu a pak, jak volá jeho mamince: „Mami, jak se dělají ty tvoje řízky?“ Smála jsem se do polštáře, ale zároveň mi bylo trochu smutno. Vždyť jsem nechtěla, aby se cítil trapně, jen jsem chtěla, aby pochopil, že to není samozřejmost.

Když jsem po hodině přišla do kuchyně, Petr seděl u stolu, před sebou spálenou pánev a na talíři cosi, co mělo být bramborovou kaší. „Tak tady to máš,“ řekl poraženě. „Promiň, asi jsem to trochu podcenil.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a já ochutnala jeho výtvor. Bylo to hrozné, ale snědla jsem to bez jediné poznámky. Petr se na mě díval a v očích měl něco, co jsem u něj dlouho neviděla – pokoru. „Jani, já vím, že jsem byl nespravedlivý. Vážně si toho, co pro mě děláš, nevážím tolik, jak bych měl. Omlouvám se.“

V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout, ale zároveň jsem cítila, že to nestačí. „Petře, já nepotřebuju, abys mě chválil každý den. Jen bych chtěla, abys viděl, že to není samozřejmé. Že i já mám právo být unavená, mít špatný den, nebo prostě jen nemít náladu na vaření.“

Petr mlčel. Pak vstal, přišel ke mně a objal mě. „Budu se snažit. Opravdu. A příště ti s večeří pomůžu.“

Od té doby se u nás doma změnilo hodně. Petr začal vařit se mnou, občas dokonce sám navrhl, že uklidí nebo vypere. Někdy se pohádáme, někdy se smějeme, ale už nikdy jsem neměla pocit, že jsem v tom sama. A když se někdy vrátí staré zvyky a Petr si postěžuje, stačí mu připomenout ten večer s bramborovou kaší.

Někdy si říkám, proč nám trvalo tak dlouho, než jsme si začali vážit jeden druhého. Musí člověk opravdu zažít nevděk, aby pochopil, co má doma? Co myslíte vy – je lepší mlčet a trpět, nebo si stát za svým a naučit druhého lekci?