Když se tchyně nastěhovala: Příběh jedné pražské rodiny a hranic, které jsme museli najít

„Tohle je teď i můj domov, Lucie. Doufám, že s tím nemáš problém,“ pronesla paní Věra, když si v předsíni sundávala kabát. Její hlas byl klidný, ale v očích jí blýskalo něco, co jsem nedokázala přečíst. Petr stál za ní, pohled upřený do země. V tu chvíli jsem věděla, že nic nebude jako dřív.

Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a každý den jsem si představovala, jak budeme s Petrem společně připravovat dětský pokojíček. Místo toho jsem teď sledovala, jak jeho matka rozkládá své věci po našem bytě na Vinohradech. „Mami, tady máš skříň,” řekl Petr tiše a já cítila, jak se mi v hrudi svírá vztek i bezmoc.

První dny byly plné napětí. Paní Věra byla všude – v kuchyni, kde mi přerovnávala koření a komentovala moje vaření; v obýváku, kde si pouštěla televizi nahlas, když jsem chtěla odpočívat; dokonce i v ložnici, kam bez zaklepání vcházela s poznámkami o tom, jak bych měla prát dětské oblečení. „Lucie, tohle se takhle nedělá. Já už jsem jedno dítě vychovala,” říkala často s úsměvem, který mě bodal jako nůž.

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Když jsem mu večer šeptala do tmy: „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi ji přivedl bez varování?”, jen mlčel a hladil mě po vlasech. „Neměla kam jít,” odpověděl nakonec. „Táta jí nechal byt a ona nemá nikoho jiného.”

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Každé ráno jsem vstávala s obavou, co zase paní Věra okomentuje nebo přerovná. Jednou jsem ji načapala, jak prohlíží moje deníky v šuplíku. „Jen jsem hledala tužku,” řekla klidně. „Měla bys být otevřenější, Lucie. V rodině nemáme tajemství.” V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

Když se narodil náš syn Matyáš, doufala jsem, že se všechno změní. Ale místo toho se tlak ještě zvýšil. Paní Věra byla u všeho – u koupání, kojení i uspávání. „Dej ho ke mně, Lucie. Ty jsi unavená,” říkala a brala mi dítě z náruče. Cítila jsem se zbytečná a neschopná.

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „Tohle je můj syn! Já rozhodnu, kdy půjde spát!” Paní Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Jsi jen unavená. Já to myslím dobře.” Petr stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Začali jsme se s Petrem hádat čím dál častěji. On tvrdil, že přeháním, že jeho matka jen pomáhá. Já mu vyčítala, že mě nechává samotnou v boji o vlastní domov. „Chceš snad, abych ji vyhodil na ulici?” ptal se zoufale. „Chci jen trochu respektu!” křičela jsem.

Jednoho dne jsem našla paní Věru, jak telefonuje své sestře: „Lucie je hysterická. Neumí být matkou ani manželkou.” Srdce mi puklo. Večer jsem sbalila Matyáše a odešla k rodičům do Modřan.

Petr přišel za mnou až po třech dnech. Seděli jsme u kuchyňského stolu a já plakala: „Já už nemůžu dál. Buď ona odejde, nebo já.” Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Máš pravdu. Měl jsem tě chránit víc.” Poprvé za celou dobu mě objal tak pevně, až jsem věřila, že to zvládneme.

Následující týden jsme paní Věře našli malý byt v Nuslích. Byla uražená a odmítala s námi mluvit celé týdny. Ale já konečně mohla dýchat.

Dnes je Matyášovi pět let a paní Věra k nám chodí na návštěvy jednou týdně – na dvě hodiny a vždy po předchozí domluvě. Naučila jsem se říkat ne a chránit svůj prostor.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Udělala jsem dobře? Nebo jsem měla být trpělivější? Jak byste to řešili vy?