Když mi Petr oznámil, že odchází, jen jsem se usmála: Můj příběh o tichu, které bolí i léčí

„Tak já jdu,“ řekl Petr tiše, skoro jako by se bál, že mě probudí. Ale já jsem už dávno nespala. Ležela jsem na gauči v obýváku, v ruce hrnek studeného čaje, a dívala se na strop. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem to už týdny, možná měsíce. Přesto mě překvapilo, jak moc jsem necítila bolest. Jenom prázdno a… úlevu.

„Tak běž,“ odpověděla jsem a ani jsem se na něj nepodívala. Slyšela jsem, jak si bere bundu z věšáku, jak klíče cinkají o sebe. Pak ticho. Ticho, které bylo jiné než to obvyklé večerní ticho v našem bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Tohle ticho bylo definitivní.

Seděla jsem tam ještě dlouho. Přemýšlela jsem, jestli bych měla brečet. Ale slzy nepřicházely. Místo toho jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize a mlčeli. Na hádky kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne Aničku ze školky, proč je v lednici zase jenom pivo a žádné jídlo. Na to, jak jsme se jeden druhému vyhýbali pohledem i dotykem.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako obvykle. Kolegové v kanceláři na úřadě si ničeho nevšimli. „Ahoj Luci, dáš si kafe?“ zeptala se mě Jana a já kývla. Nikomu jsem nic neřekla. Nechtěla jsem slyšet soucitné pohledy nebo rady typu „to přejde“ nebo „najdeš si lepšího“.

Odpoledne jsem vyzvedla Aničku ze školky. „Kde je táta?“ zeptala se mě hned mezi dveřmi. Zatajila jsem dech. „Táta teď bude bydlet jinde,“ řekla jsem tiše. Anička se zamračila a pak jen pokrčila rameny. „Aha.“

Doma jsme spolu večeřely špagety s kečupem – Petr by to nikdy nejedl, prý je to jídlo pro děti. Anička byla spokojená a já poprvé po dlouhé době taky.

Večer mi volala máma. „Lucie, co se děje? Petr mi psal, že odchází! Co jsi zase udělala?“ Její hlas byl ostrý jako nůž. Vždycky stála spíš na jeho straně – Petr byl ten hodný, klidný, rozumný. Já ta náladová, věčně nespokojená dcera.

„Nic jsem neudělala, mami,“ odpověděla jsem unaveně. „Prostě už to nešlo.“

„Měla bys víc bojovat za rodinu! Dneska se každý hned rozvádí kvůli hloupostem!“

Zavěsila jsem dřív, než mi stihla říct další rady do života.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Byli jsme s Petrem spolu deset let. Poznali jsme se na vysoké v Olomouci – on studoval informatiku, já češtinu. Ze začátku jsme byli nerozluční. Smáli jsme se stejným vtipům, chodili na koncerty do Jazz Tibet Clubu a snili o tom, že jednou budeme mít dům se zahradou a dvě děti.

Místo toho jsme skončili v paneláku s jedním dítětem a spoustou nevyřčených slov mezi námi.

Petr byl pořád v práci nebo na počítači. Já se starala o Aničku a domácnost. Když jsem mu řekla, že bych chtěla zkusit něco nového – třeba kurz keramiky nebo začít psát povídky – jen mávl rukou: „Na to teď nemáme čas ani peníze.“

Začala jsem se cítit jako vězeň ve vlastním životě. Každý den stejný: práce, školka, nákup, vaření, úklid, pohádka na dobrou noc… A pak ticho.

Když Petr odešel, měla jsem strach z té samoty. Ale brzy jsem zjistila, že samota může být i osvobozující.

Začala jsem chodit na procházky po Kraví hoře. Občas sama, občas s Aničkou. Koupily jsme si zmrzlinu u stánku a smály se spolu tak opravdově jako už dlouho ne.

Jednou večer mi napsal bratr Tomáš: „Slyšel jsem o tobě a Petrovi… Nechceš přijít na pivo?“ Šla jsem. Seděli jsme v hospodě U Čápa a poprvé po letech jsme si povídali jako sourozenci – o dětství, o snech i o tom, jak je těžké být dospělý.

Začala jsem psát povídky do šuplíku. Jednu z nich jsem poslala do soutěže městské knihovny – nevyhrála jsem, ale dostala jsem pochvalu od poroty.

Máma mi pořád volala a vyčítala mi rozvod: „Co řeknou sousedi? A co Anička? Myslíš jen na sebe!“ Ale já už jí nedokázala vysvětlovat, že někdy je lepší být sama než žít v tichu plném výčitek.

Jednoho dne mi Petr napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na České. Byl nervózní a já taky.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše. „Možná jsme měli víc bojovat.“

Usmála jsem se: „Možná ano… Ale možná jsme jen oba potřebovali najít sami sebe.“

Dnes už vím, že rozchod není konec světa. Je to začátek něčeho nového – i když to bolí a člověk má pocit, že selhal.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o štěstí? Proč máme pocit viny za to, že chceme žít jinak? Co byste udělali vy na mém místě?