Když mi pes začal krvácet na chodbě paneláku, došlo mi, že rodinnou válku už neuhraju po staru
Na studené chodbě našeho paneláku v Brně jsem klečela u našeho psa a tiskla mu k uchu kapesník, který se během vteřin nasákl krví. Vzduch páchl dezinfekcí a vlhkým betonem a z přízemí se ozývalo: „Paní, volám policii!“ Pes se mi snažil olíznout prsty, ale sotva dýchal, a já nevěděla, jestli se dřív zhroutí on, nebo já, protože za dveřmi pořád někdo bušil.
Ještě pár týdnů předtím jsem si myslela, že nejhorší v mém životě je ta tichá únava po rozvodu. Ten druh samoty, který není dramatický. Je to jen prázdná strana postele a zvuk lednice v noci. S Petrem jsme se rozešli po dvanácti letech. Bez křiku, bez nevěry. Prostě jsme se přestali vidět. Zůstala jsem v našem bytě na sídlišti u Lesné, protože hypotéka byla napsaná na mě a protože jsem si neuměla představit, že bych začínala znovu někde jinde. Byla jsem účetní v malé firmě, a když přišly vyšší zálohy na energie, začala jsem škrtat i na tom, co jsem dřív brala jako samozřejmé. Kafe v kavárně, kino, kvalitní maso. Zůstalo mi jen chození do práce, domů a občas Lidl.
A pak se v tom tichu objevil pes.
Nebyl můj. Nechtěla jsem psa. Nechtěla jsem nic, co by na mně viselo. Jenže jedno listopadové odpoledne, když mrholilo a vítr hnal po chodníku mokré listí, jsem šla z práce a u popelnic za Albertem seděl zablácený, strapatý kříženec. Ne velký. Tak akorát, aby nepůsobil roztomile, ale ani hrozivě. Srst měl do rezava, na hrudi bílou skvrnu jako rozlitou smetanu, a z tlamy mu táhl ostrý pach mokré srsti a starého kouře. Když jsem si k němu dřepla, ucítila jsem i kovový zápach krve. Měl šrám na uchu.
„Běž pryč,“ řekla jsem mu automaticky, protože jsem měla v hlavě jedinou věc: nepřipoutat se.
On ale nevstal. Jen se opřel čenichem o moji dlaň. Ten dotek byl teplý a těžký. A v tu chvíli se mi v hrudi něco pohnulo. Ne něžně. Spíš jako když vám v botě začne tlačit kamínek a vy víte, že s tím budete muset něco udělat.
Vzala jsem ho domů. První nevratné rozhodnutí. Řekla jsem si, že ho jen osuším a ráno odvedu do útulku v Komárově. Jenže ráno přišla realita. V práci jsem měla uzávěrku, útulek měl omezené hodiny, a já neměla auto. Pes seděl u dveří a dýchal rychle, jako by se bál, že ho zase nechám. Jeho dech měl sladce zatuchlý pach, jako když se otevře stará deka. Když jsem mu otírala ucho, cukl sebou, ale pak mi položil hlavu na koleno. Cítila jsem, jak mu tluče srdce. Rychle, nervózně. To srdce mě donutilo zůstat.
Pojmenovala jsem ho Rony. Bez velkých emocí, spíš aby měl něco, na co může reagovat.
Začaly procházky. Ne romantické, ale nutné. Ráno tma a studený vzduch, který pálil v nose. Večer nám do obličeje foukalo a na asfaltu se leskly kaluže. Rony mě tahal k parkům, k lavičkám, k místům, kde jsem dřív nechodila. A najednou jsem znala jména sousedů. Paní Konečná ze třetího patra mi jednou podala sáček na exkrementy, protože jsem zapomněla. „Po rozvodu je to těžký, viďte,“ řekla, jako by věděla víc, než jsem chtěla.
Samota se neztratila. Jen měla rytmus. Rony chtěl ven. Rony chtěl jíst. Rony chtěl, abych mu škrábala krk, a když jsem mu prsty zajela do srsti, cítila jsem pod kůží teplo a jemné chvění. Někdy jsem byla naštvaná. Když jsem přišla domů pozdě a on měl loužičku v předsíni, křičela jsem. A pak jsem se za to nenáviděla.
Do toho se mi znovu vrátil Petr. Ne jako manžel. Spíš jako někdo, kdo si uvědomil, že nemá kam patřit. Začali jsme si psát kvůli rozdělení věcí, a pak kvůli banalitam. A jednoho dne přišel s požadavkem, který spustil tu rodinnou válku.
Jeho máma, moje bývalá tchyně Jana, se urazila. Chtěla, abychom „aspoň na čas“ vzali pod střechu jeho dospělého bratra Tomáše. Tomášovi bylo třicet pět. Neměl práci, měl dluhy a zrovna se rozešel. Jana mi volala a její hlas byl sladký jako levný sirup, ze kterého je vám špatně.
„Ty máš byt, Petrovi by to nevadilo, a rodina se přece podrží,“ říkala.
„Jano, já už s Petrem nežiju,“ odpověděla jsem. „A i kdyby… já to nezvládnu. Nechci tady cizího chlapa. A Tomáš potřebuje řešit svoje věci, ne se někam nastěhovat.“
V telefonu bylo ticho, a pak přišla studená věta: „Takže ty jsi ta, co rozbíjí rodinu.“
Zavěsila jsem a ruce se mi třásly. Rony ke mně přišel a strčil mi hlavu do dlaně. Měl teplé uši, a já se mu opřela čelem o krk. Jeho srst voněla po šamponu z drogerie a troše vlhka z venku. A já jsem se poprvé po dlouhé době rozbrečela tak, že jsem nemohla dýchat.
Jana se neomezila na telefon. Začala chodit k domu. Číhala u vchodu a zastavovala mě. „Ty si tu žiješ sama a ještě si pořídíš psa,“ syčela. „A Tomáš spí u kamarádů.“
Cítila jsem se znovu jako v manželství, když jsem se pořád snažila někomu vyhovět. A tehdy přišlo druhé nevratné rozhodnutí, které mi Rony vynutil.
Jednoho rána, když byl vzduch ostrý a chodníky namrzlé, jsem šla s Ronem ven. Jana stála u vchodu. Vedle ní Tomáš, zarostlý, s očima, které se mi nechtěly dívat do tváře. Jana začala křičet, že jsem bezcitná. Tomáš udělal krok k Ronovi a natáhl ruku, jako by ho chtěl odstrčit. Rony zavrčel. Ne agresivně, spíš varovně.
„Uklidni toho psa!“ řvala Jana.
A já jsem najednou ucítila, jak se mi v těle zvedá starý strach. Ten strach z toho, že když neustoupím, přijde trest. Jenže Rony se mi přitiskl k noze. Jeho bok byl teplý i přes moje džíny. Dýchal mi na lýtko, rychle, krátce.
„Ne,“ řekla jsem. Jednoduché slovo. „Nevezmu ho k sobě. A jestli sem budete chodit dělat scény, zavolám policii.“
Bylo to jako přestřihnout provaz. V tu chvíli jsem věděla, že už to nejde vzít zpátky. Jana se na mě dívala, jako bych ji zradila. A já jsem se cítila provinile, ale taky… pevně.
Jenže tím to neskončilo. Začaly anonymní vzkazy ve schránce. „Máš to spočítaný.“ Jednou jsem našla na rohožce vyhozené psí granule, promíchané s něčím, co páchlo chemicky. Jako ředidlo. Rony k tomu čichl a já mu okamžitě zvedla hlavu, až zapištěl. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě. Že jsem zodpovědná.
Třetí nevratné rozhodnutí přišlo těžce. Šla jsem na policii na služebnu v Králově Poli. Seděla jsem tam mezi lidmi, co řešili krádeže kol, a připadala jsem si směšně. Policista se tvářil unaveně. „Nemáte důkazy,“ řekl. „Ale napište oznámení. Aspoň to bude v systému.“
Vrátila jsem se domů a cítila pach mokrých bund v tramvaji, ten směsný odér lidské únavy. Doma Rony ležel u topení a funěl. Jeho břicho se zvedalo a klesalo, pravidelně, jako metronom, který mě držel při zemi.
Pak přišel ten večer na chodbě. Zima se zakousla do města, venku padal mrznoucí déšť a vítr hnal mezi paneláky ledové jehličky. Já se vracela z práce pozdě. Výtah zase nejel, takže jsem šla po schodech. Rony byl doma sám. Když jsem otevřela, vyběhl ke mně, ale hned se zakymácel. Z ucha mu tekla krev a na čenichu měl pěnu.
Můj mozek se zablokoval. Pak jsem uviděla na zemi kousek párku. A vedle něj drobky něčeho bílého. V nose mě udeřil sladce chemický zápach, jako když se čistí odpady.
Vyletěla jsem na chodbu a křičela na sousedy, ať volají pomoc. Někdo začal bušit na dveře, někdo volal policii. Já jsem Ronovi držela hlavu v dlaních. Jeho tělo bylo těžké, ochablé. Když jsem mu hladila krk, cítila jsem, jak se mu třese kůže. Dýchal mělce, přerušovaně, jako by se každým nádechem rozhodoval, jestli to má ještě cenu.
Veterinární pohotovost na Králově Poli mi řekla cenu ještě do telefonu. „Otrava, výplach, hospitalizace… může to být deset, patnáct tisíc.“
Neměla jsem to. Měla jsem na účtu pár tisíc a čekaly mě zálohy na energie. Stála jsem v předsíni, v ruce vodítko, druhou rukou jsem Ronovi tiskla bok, abych cítila, že je ještě teplý. A v hlavě mi běžela odporná myšlenka: možná to nezaplatím. Možná to vzdám.
Rony se na mě podíval. Jen na vteřinu. Oči měl kalné, ale pořád tam byl.
Zavolala jsem Petrovi. Ne proto, že bych mu věřila. Protože jsem neměla nikoho jiného. „Prosím tě,“ řekla jsem. „Jde o psa. Myslím, že ho někdo otrávil. Já… já to nezaplatím.“
Petr přijel za dvacet minut. V bundě, s vlhkými vlasy, zadýchaný. Vzal Ronyho do náruče, a jak ho držel, viděla jsem, že se mu třesou ruce. V autě to páchlo po studeném kouři a benzínu. Jeli jsme rychle, já držela Ronovi tlapku a cítila polštářky, drsné a teplé.
Na klinice jsem podepisovala papíry. „Souhlas s hospitalizací.“ „Souhlas s náklady.“ Sestřička byla věcná. „Pojišťovna tohle nehradí.“ Samozřejmě. Zaplatili jsme zálohu Petrovou kartou. A já jsem se poprvé po rozvodu cítila nejen sama, ale i zahanbená, že jsem závislá.
Rony přežil. Ne díky zázraku. Díky výplachu, infuzím a tomu, že jsme přijeli včas. Veterinář mi řekl, že to mohlo být horší. A že mám dávat pozor na návnady. Jako bych nevěděla.
Policie pak přijela k nám domů. Sousedka Konečná jim ukázala, že viděla Tomáše u našeho patra. Nebyla si jistá, ale „vypadalo to jako on“. Jana mi pak volala a křičela, že jsem zničila jejich rodinu. Že jsem udělala z Tomáše zločince.
A já jsem seděla na zemi v kuchyni, kde to vonělo po rýži a kuřecím vývaru, který jsem vařila Ronovi. Rony ležel vedle mě, přitisknutý k mému stehně. Jeho teplo se mi vpíjelo do kůže. Občas zhluboka vydechl, takovým tím psím povzdechem, co zní jako vzdání se i úleva zároveň.
Petr zůstal stát ve dveřích. „Máma to přehnala,“ řekl tiše. „Já… já jsem to nechal zajít moc daleko.“
Neodpustila jsem mu všechno. Nevrátili jsme se k sobě. To by byla pohádka a já už na pohádky neměla sílu. Ale udělala jsem další krok, který by dřív nešel: nastavila jsem hranice. Petr se odstřihl od máminých výpadů. Tomáš se přestal ukazovat. Jana se mnou nemluvila. A víte co? Zůstala jsem naživu i bez jejího souhlasu.
Rony mě donutil změnit ještě jednu věc, tichou a zásadní. Šla jsem k psycholožce přes doporučení od praktické lékařky. Ne kvůli Petrovi. Kvůli tomu, že jsem zjistila, jak snadno se ve mně spustí starý strach a jak rychle se umím zmenšit. Čekací doby byly šílené. Pojišťovna hradila jen něco. Zbytek jsem platila sama a bolela mě každá tisícovka. Ale když jsem po sezení vyšla ven do lednového vzduchu, který voněl po sněhu a výfukových plynech, cítila jsem, že aspoň jednou investuju do něčeho, co není cizí očekávání.
Dneska chodíme s Ronem ráno kolem paneláků, kde se z oken line vůně smažené cibule a aviváže. Někdy je mlha tak hustá, že světla lamp vypadají jako rozmazané skvrny. Rony se mi občas ohlédne, jako by kontroloval, jestli jdu. A já jdu.
A k té otázce, jestli jste „ta zlá“, když nechcete pod střechu dospělého chlapa, který si neřeší život? Já nevím, jak to máte vy. Já jen vím, že když jsem jednou ustoupila, stálo mě to roky sebeúcty. Když jsem neustoupila podruhé, málem to stálo život mého psa.
Kde je podle vás hranice mezi pomocí rodině a tím, že se necháte zničit? A komu vlastně dlužíme loajalitu, když se z ní stane zbraň?