Když mi pes ukázal, že bolest nemusí být konec všeho: Život po rozvodu v paneláku na Jižáku

„Drží se ti krev, nebo to pořád teče?“ ptal se mě soused Petr, zatímco jsem klečel na studených kachličkách chodby a mokrou hadrou tlačil na rozseknutý palec. Gero, ten černobílý kříženec, se mi mezitím třásl pod rukama a slintal na lino. Jeho dech byl krátký, těžký, a v kalné zimní chodbě paneláku bylo cítit směs dezinfekce a mokré srsti. Ještě před hodinou jsem nevěděl, že vůbec někdy otevřu dveře cizímu psovi.

Rozvod mě sejmul tvrději, než jsem čekal. Simona odešla s dcerou k mámě do Benešova a já zůstal v dvoupokojáku na Jižáku sám. Práce v servisu už mě netěšila, noci byly dlouhé a rána ještě delší. Byl prosinec, panelákový vzduch byl vždycky takový zatuchlý a okna se potila. Když se jednou večer ozvalo škrábání na dveře a já tam našel toho ušmudlaného psa s obojkem bez známky, první impuls byl zavřít a dělat, že nic. Jenže on tam zůstal, choulil se v mrazu na schodech, funěl, pohled upřenej do mých očí. Možná proto, že mi bylo v tu chvíli stejně mizerně, nechal jsem ho projít dovnitř. To byla moje první nevratná chyba, nebo možná záchrana.

Druhý den jsem volal na útulek v Modřanech. Prý mají plno, jestli bych si ho aspoň na týden nenechal, že jinak musí pes zpět na ulici. „Zkuste to přes Vánoce, pane, je zima,” prosila ta holka do telefonu. To už jsem věděl, že se Gero bude muset o moje rána i večery dělit se mnou. Najednou jsem byl zase zodpovědný za někoho jiného než za starý kávovar nebo žehličku. Ráno mě tahal ven, do šedivých ulic vonících sněhem a smogem, a já mrznul, ale nemohl zůstat ležet v posteli.

První týdny byly těžké. Gero ze spaní kňoural, občas se počůral do předsíně a štěkal, když někdo prošel chodbou. Už tak se na mě sousedi dívali skrz prsty, že „ten rozvedený z druhého” si nosí domů toulavého psa. Vůně mokré psí srsti se zabydlela v mém bytě dřív než Gero – a já, zoufalý z ceny granulí v Kauflandu a prvního účtu za zničený koberec, začal litovat, že jsem psa vůbec pustil dovnitř. Když jsem zjistil, že po těch pár týdnech začíná kašlat a nehýbe zadní nohou, přišel první opravdový strach. Veterinářka v Braníku chtěla za rentgen skoro dva tisíce a já měl na účtě posledních devět stovek. Musel jsem si půjčit od starého známého ze servisu a slíbit mu dvě soboty přesčas.

Bylo to právě během těch nočních procházek, kdy jsme narazili na Evu, moji dceru. Šla z tramvaje, v ruce mobil, a když mě viděla s Gerem, poprvé po měsíci se zastavila. „To je tvůj pes, tati?” Ptala se nejdřív ostražitě, pak si k němu klekla, zabořila ruce do jeho huňatého krku. „Voní jako deka na chatě,” smála se. Psa si okamžitě zamilovala a chtěla ho venčit. Kvůli Gerovi jsem se odhodlal znovu oslovit Simonu, jestli by Eva nemohla přijít někdy na víkend. První telefonát byl studený, plný výčitek, ale nakonec jsme se dohodli. Byla to druhá věc, kterou jsem udělal kvůli psovi – našel odvahu obnovit kontakt s dcerou.

Pomalu se stalo zvykem, že Eva přišla každou druhou sobotu. Gero ji vítal, funěl jí na tvář, jeho ocas bil o lino jako kladivo. Jednoho sychravého rána, kdy venku mrzlo a z oken paneláku padal kondenzát, mi Eva řekla, že by chtěla zůstat přes noc. Připravili jsme pelíšek pro Gera, ale ona stejně usnula vedle něj na dece. Zatímco jsem je pozoroval, jak spolu dýchají – Gerův dech byl hluboký, v pravidelných vlnách, Eva mu tiskla tlapku v dlani – poprvé po mnoha měsících jsem necítil jen prázdno.

S Gerem ale přišly i komplikace. Byt byl v osobním vlastnictví, ale správce domu začal řešit, že „psi nejsou vítáni”. Podepsali proti mně petici tři sousedky, prý kvůli zápachu a štěkání. Zazvonila na mě i městská policie. Musel jsem se rozhodnout – buď si najdu jiný byt, nebo se Gerem rozloučím. To už byla třetí nevratná změna v mém životě. Našel jsem levnější podnájem na okraji Chodova, malý byt bez výtahu, ale mohl jsem si tam psa ponechat. Stěhování mě stálo poslední úspory i pár nocí bez spánku, ale Gero šel se mnou, a Eva přijížděla dál.

Pak na jaře přišla krize. Gero byl najednou apatický, přestal žrát i běhat. Jedno ráno začal krvácet z čumáku, jeho dech byl mělčí a rychlejší než dřív. Byl jsem vyděšený, Eva plakala, když jsem jí volal. Když jsem Gerovi držel hlavu v klíně v čekárně u veterinářky, cítil jsem jeho srdce tlouct jako o závod. Srst měl teplou, ale jeho tělo se chvělo. Nevěděl jsem, jestli jsem ochotný ještě jednou hledat peníze, prodávat věci, riskovat další zklamání. Ale v tu chvíli jsem už věděl, že bez něj by tenhle nový život neměl smysl.

Gera nakonec zachránili – stálo mě to vše, co jsem měl. Ale když jsem ho vezl domů, jeho dech byl pomalý, klidný, a v autě to vonělo jeho srstí a trochou dezinfekce. Seděl jsem na sedačce, Eva mi položila ruku na rameno a chvíli jsme jeli beze slov.

Dnes už vím, že bolest nemusí být konec všeho. Gero tu stále je, starší a pomalejší, ale když se ráno rozběhne ke dveřím, slyším v tom i svůj vlastní nový začátek. Otázka pro vás – kdy jste se naposledy rozhodli pro někoho jiného navzdory strachu a nejistotě? Myslíte, že věrnost může opravdu změnit život, i když jsme všechno ztratili?