Když jsem tátu dala do domova: Mezi láskou a odsouzením

„Jak jsi to mohla udělat? Vždyť je to tvůj táta!“ křičela na mě sestra Jana přes stůl v kuchyni. Její oči byly zarudlé od pláče a v hlase jí zněla zloba i zoufalství. Máma jen mlčky seděla v rohu a dívala se do stolu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Táta, Karel, byl vždycky silný chlap. Pracoval celý život jako strojvedoucí na trati mezi Prahou a Plzní. Nikdy si nestěžoval, nikdy neplakal. Když mu před dvěma lety diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, začal se pomalu ztrácet před našima očima. Nejprve zapomínal klíče, pak jména vnoučat. Jednou se ztratil cestou z obchodu a našli ho až večer na druhém konci města. Tehdy jsme poprvé začali mluvit o tom, že už to doma sami nezvládneme.

Ale nikdo z nás si to nechtěl připustit. Já, Jana ani máma. Každý den byl boj – s jeho náladami, s jeho strachem i s vlastní únavou. Přesto jsme se snažili. Jenže pak přišel ten den, kdy jsem ho našla v noci stát uprostřed kuchyně, zmateného a vystrašeného, jak volá na svou maminku, která už dávno nežila. Držela jsem ho v náručí a brečela s ním.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem tehdy Janě po telefonu. „Takhle už to dál nejde.“

Jana byla proti od začátku. „To přece nemůžeš! On by tě nikdy neopustil!“ vyčítala mi. Ale ona měla dvě malé děti a práci na směny v nemocnici. Já byla po rozvodu sama s dcerou Terezou na gymplu a pracovala jsem jako účetní v malé firmě na Smíchově. Máma už byla sama nemocná a slabá.

Začala jsem hledat možnosti. Domácí péče byla drahá a stejně by nám to nestačilo. Nakonec jsem našla domov pro seniory na okraji Prahy – čistý, voňavý, s milým personálem. Když jsem tam tátu poprvé vezla, držel mě za ruku jako malá holka svého tatínka.

„Kam jedeme?“ ptal se tiše.

„Tati, budeš tu mít kamarády a postará se o tebe sestřička,“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

Jenže když jsme tam přijeli a já ho musela nechat v cizím pokoji mezi cizími lidmi, měla jsem pocit, že ho zrazuju. Jeho pohled – zmatený, prosebný – mě bude pronásledovat do konce života.

Od té doby uplynuly tři měsíce. Každý týden za ním jezdím. Někdy mě pozná, někdy ne. Někdy se usměje a vypráví mi historky z mládí, jindy jen mlčí a dívá se z okna.

Rodina mě ale nešetří. Jana mi přestala volat úplně. Máma mi vyčítá, že jsem jí vzala poslední roky s manželem. „Kdybys byla lepší dcera, zvládla bys to doma,“ říká mi často.

Jenže nikdo nevidí ty noci bez spánku, ty hodiny strachu, že se tátovi něco stane. Nikdo nevidí můj strach z toho, že jednou budu muset totéž řešit se svou mámou – nebo že jednou moje dcera bude stát před stejným rozhodnutím jako já.

Jednou večer jsem seděla u tátovy postele v domově a on najednou řekl: „Promiň mi to všechno, holčičko.“

„Za co?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Že už nejsem ten táta, co býval,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem pochopila, že on cítí stejnou bolest jako já. Že i on bojuje s pocitem viny – že už není tím silným mužem, kterého jsme znali.

Po cestě domů jsem brečela v autě tak moc, že jsem musela zastavit na kraji silnice. Přemýšlela jsem o tom, proč je u nás pořád taková ostuda dát rodiče do domova. Proč si myslíme, že když to uděláme, jsme špatné děti? Proč si navzájem děláme výčitky místo toho, abychom si pomohli?

Jednoho dne mi volali z domova: „Pan Karel měl dneska slabší den. Bylo by dobré, kdybyste přijela.“

Přijela jsem hned po práci. Táta ležel na posteli a díval se do stropu.

„Ahoj tati,“ zašeptala jsem a pohladila ho po ruce.

Podíval se na mě a usmál se: „Jsi moje holka?“

„Ano, tati.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Děkuju ti,“ řekl najednou tiše.

„Za co?“

„Že jsi tady.“

V tu chvíli jsem pochopila, že někdy není důležité místo – ale to, že jsme spolu. Že láska není o tom být dokonalý nebo vydržet všechno za každou cenu. Že někdy je láska i o tom umět pustit a svěřit péči jiným.

Doma mě čekala Jana s mámou. Seděly u stolu a mlčely.

„Byla jsem dneska za tátou,“ řekla jsem tiše.

Jana se na mě podívala: „A jak mu je?“

„Měl slabší den… Ale poděkoval mi.“

Jana sklopila oči: „Já… já nevím, jestli bych to zvládla líp než ty.“

Máma začala plakat: „Měla bych tam za ním taky jet.“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a poprvé po dlouhé době jsme mluvily otevřeně – o strachu ze stárnutí, o vině i o tom, jak těžké je někdy být rodinou.

Od té doby už mě Jana neodsuzuje. Máma začala jezdit za tátou taky. Není to lehké – nikdy nebude – ale aspoň už vím, že v tom nejsem sama.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Byla jsem špatná dcera? Nebo je někdy správné myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?