Kdy se domov stane cizím místem: Můj příběh o ztracené blízkosti v rodině

„Mami, prosím tě, můžeš aspoň dneska nevařit? Lucie má alergii na houby a ty jsi je zase dala do omáčky.“ Synův hlas zněl podrážděněji než obvykle. Stála jsem v jejich kuchyni, cizí kuchyni, kde jsem si nikdy nebyla jistá, kam co patří. V ruce jsem držela vařečku a cítila, jak se mi třesou prsty. „Omlouvám se, Petře, zapomněla jsem…“ vydechla jsem tiše, ale on už mě neposlouchal. Odešel do obýváku za Lucií a malou Aničkou.

Když jsem před půl rokem prodala svůj byt na Proseku, myslela jsem si, že dělám správnou věc. Byla jsem sama, vdovec už deset let, a Petr mě s Lucií několikrát přemlouvali, ať se k nim nastěhuji do jejich nového domu v Hostivaři. „Budeš mít víc prostoru, Anička tě bude mít pořád u sebe a my ti pomůžeme,“ slibovali. Věřila jsem jim. Věřila jsem, že rodina je to nejdůležitější. Jenže teď mám pocit, že jsem přišla o všechno.

První týdny byly plné naděje. Pomáhala jsem s Aničkou, vařila obědy, starala se o zahradu. Ale brzy jsem si všimla, že Lucie není nikdy spokojená. „Mami, prosím tě, Aničce nedávej tolik sladkostí.“ „Mami, nemůžeš jí číst pohádky před spaním, když má zítra školku.“ Každý den nové výtky. Petr byl pořád v práci nebo na telefonu. A já? Já jsem se pomalu ztrácela.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Já už to takhle nechci,“ šeptala Lucie. „Je tu pořád, všechno komentuje… Nemáme žádné soukromí.“ Petr jen povzdechl: „Co mám dělat? Je to moje máma.“

Dlouho jsem seděla na posteli v malém pokoji pro hosty – mém novém domově – a dívala se do tmy. Připadala jsem si jako vetřelec. Všechno tu bylo jejich: jejich nábytek, jejich pravidla, jejich životy. Já byla jen přílepek.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku. Tam jsem potkávala paní Martu z vedlejšího domu. Byla o pár let starší než já a žila sama. Jednou mi řekla: „Víte, paní Novotná, já už si zvykla být sama. Ale aspoň mám svůj klid.“ Záviděla jsem jí.

Jedno odpoledne přišla Lucie domů dřív a našla mě v kuchyni s Aničkou, jak si hrajeme s plastelínou. „Mami, prosím tě, můžeš ji nechat chvíli být? Potřebuju si s ní promluvit o školce.“ Její hlas byl ostrý jako nůž. Anička se ke mně přitulila: „Babičko, proč jsi smutná?“ Polkla jsem slzy a usmála se: „Nejsem smutná, zlatíčko.“ Ale byla jsem.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity: samotu, smutek, vztek i vděčnost za malé radosti s Aničkou. Psala jsem o tom, jak mi chybí vlastní kuchyně, vlastní klíče od bytu, vlastní život.

Jednou večer přišel Petr za mnou do pokoje. Sedl si na postel a dlouho mlčel. „Mami… já nevím, co dělat. Lucie je pořád nervózní, hádáme se kvůli hloupostem… Ty jsi taky nešťastná…“ Podívala jsem se na něj a poprvé v životě mu řekla pravdu: „Petře, já tady nejsem doma. Jsem tu navíc.“

Rozplakal se. Objali jsme se a já cítila jeho zoufalství i vlastní bezmoc.

Další dny byly ještě horší. Lucie se mnou skoro nemluvila, Anička byla zmatená a Petr unavený z práce i z domova. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych si našla malý byt někde poblíž. Ale ceny nájmů byly šílené a já měla jen část peněz z prodeje bytu – většinu jsme dali na rekonstrukci jejich domu.

Jednoho rána mi Lucie položila na stůl leták s nabídkou domova pro seniory v Modřanech. „Jen abys věděla, že jsou i jiné možnosti,“ řekla tiše a odešla.

Celý den jsem brečela. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy zažiju – že vlastní rodina mě bude chtít odsunout stranou jako nepotřebný nábytek.

Večer přišla Anička do mého pokoje s obrázkem: „Babičko, tady jsi ty a já na houpačce.“ Objala mě kolem krku a šeptla: „Neodcházej.“

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela: Kde je hranice mezi pomocí a přítěží? Kdy se domov stane cizím místem? A proč je tak těžké najít místo, kde člověk opravdu patří?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožívá… Máte podobnou zkušenost? Myslíte si, že je možné najít nový domov i ve stáří?